Ve věku 85 let zemřel Mirek Kovářík. Na svém fcb profilu to uvedl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Kovářík jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie.

Miroslav Kovářík se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…? 

Zveřejňujeme několik otázek a odpovědí z rozhovoru, které s ním před třemi lety vedl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek:

Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop?

V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. Burianem už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace. 

V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová.

A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika. 

Máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“.

(…) Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad. 

Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá?

Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů! 

Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti!

A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk! 

Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne?

Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….

Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat?

Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.