O zemřelých hercích se někdy píše, že odešli velcí herci, kteří dostávali jen malé role. O právě zesnulých Zdeňkovi Srstkovi a Václavovi Kotkovi, to napsat nelze, prostě hrát moc neuměli. Přesto by bez nich český film (v případě Srstky) a české divadlo (v případě Kotka) byly o něco chudší.
Oba pánové byli neherci: Kotek byl původně kulisák (jak už to u Cimrmanů bývá) a později začal vystupovat na jevišti, Srstka se po poměrně úspěšné sportovní kariéře stal kaskadérem, což mu vyneslo první filmové role. Zatímco Srstka prošel desítkami filmových (pidi)rolí, Kotek měl za sebou pouhé tři. Spojuje je ovšem jedno: jednou se na ně bude vzpomínat díky tomu, že jim dalo příležitost autorské duo Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.
Srstkovy slavné hlášky ve filmu jsou dvě: "Hliník se odstěhoval do Humpolce" z filmu Marečku, podejte mi pero a "Kachny, kachny, kachny..." ze snímku Rozpuštěný a vypuštěný (Srstka později vyprávěl, jak si z něj při natáčení vystřelili, když se někdo ze štábu podivoval, že nezná svůj text, když přece má tolik scén a Srstka se bránil, že mu nikdo nedal scénář a až když do něj nahlédl, pochopil absurdnost oné výtky). V prvém případě byli zmínění pánové autory scénáře, v případě druhém už měli film plně pod kontrolou.
V Rozpuštěný a vypuštěný účinkoval i Václav Kotek, stejně tak se oba neherci "potkali" (to je příliš silné slovo, na plátně spolu nejsou) v jiném filmu zmíněné autorské dvojice Kulový blesk. A ač Srstka byl vidět v mnoha dalších filmech (opět jde možná o silné slovo, zkuste ho třeba najít ve filmu Ať žijí duchové) a jednu roličku bychom měli zařadit mezi jeho nejslavnější, a to umírajícího dělníka vykřikujícího "Holomráz!" ve snímku Tajemství ocelového města, přesto se zvláštním způsobem zařadil mezi herce proslavené především filmy Svěráka a Smoljaka.
U Václava Kotka je tato spjatost pochopitelně mnohem zřejmější. Nastoupil do Divadla Járky Cimrmana v roce 1973 a brzy povýšil na herce. Nyní jeho smrt jako dalšího člena ansámblu opětovně nastoluje otázku: Jak dlouho ještě toto divadlo přežije? V tomto případě tím spíše, že Kotek byl zároveň i jeho ředitelem (připomeňme, že v době existence Salónu Cimrman působil i jako manažer této "konkurence"). Divadlo se pokouší zacelovat rány, ale přiznejme si, je to jen odsouvání očekávaného zániku.
Kotek byl hercem malých rolí i v rámci divadla. Do paměti se nezaryl jako třeba Petr Brukner, Miloň Čepelka či Jan Hraběta. Nejvíce asi utkvěl jako maršál Radecký ve hře České nebe, kde mu nahrávala i jeho fyziognomie rakouského generála. Přesto je jeho smrt pro divadlo další těžkou ranou, protože se čím dál přibližuje svým amatérským napodobitelům – brzy nebude jasné, co je originál a co pouhá náhražka.
Oba pánové byli nakonec známější svými nehereckými výkony: Kotek jako manažer divadla a svého času podporovatel prezidentské kampaně Karla Schwarzenberga, Srstka moderováním pořadu České televize Chcete mně?, za které sklízel posměch intelektuálů. Oba byli "hereckými dělníky", kteří pomohou, kde se dá a po nichž se nesmí chtít příliš velké herecké výkony (u Srstky to nedopadalo moc dobře, když mu filmaři nechali větší prostor). Ale na právě takových často stojí i výsledný dojem: i pro malé herce zkrátka není malých rolí.
