Ve věku 82 let zemřel filmový režisér Jiří Menzel. Natočil mnoho filmů, přičemž nejslavnější z nich jsou spojeny s literárními předlohami. Vedle Vladimíra Vančury (Rozmarné léto, Konec starých časů) sahal především do díla Bohumila Hraba, se kterým je spojeno šest jeho snímků: Ostře sledované vlaky (jeden ze tří českých oscarových filmů), Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále a krátkometrážní Smrt pana Baltazara. A v jednom filmu (Něžný barbar od Petra Kolihy) dokonce Hrabala hrál.
Jiří Menzel studoval filmovou režii na pražské FAMU v letech 1958-1962, v době, která zrodila celou generaci tvůrců označovaných za „novou českou vlnu“. Absolvoval filmem Umřel nám pan Foerster. První samostatnou profesionální prací byla povídka Smrt pana Baltazara do filmu Perličky na dně. Jako filmový herec se objevil v některých ze svých filmů (Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Báječní muži s klikou) a dále ve filmech dalších českých, maďarských, polských, rakouských, německých a francouzských režisérů. Za herecký výkon ve filmu režisérky Evy Chytilové Hra o jablko získal v roce 1977 Zlatou plaketu na MFF ve Virgin Islands. Jednu z hlavních rolí zahrál ve filmu Costy Gavrase Malá apokalypsa.
Oblíbené jsou jeho filmy podle scénářů Zdeňka Svěráka Vesnička má středisková a Na samotě u lesa (ve druhém případě byl spoluscenáristou Ladislav Smoljak). V roce 1965 začal Jiří Menzel také režírovat v divadle. První úspěšnou hrou byla Mandragora v Činoherním klubu, kde také inscenoval hry Tři v tom, Bez roucha, Audience, Žebrácká opera, Figarova svatba. Režíroval také ve Vinohradském divadle či Divadle bez zábradlí a hojně i v zahraničí (Švýcarsko, Německo, Francie, Finsko, Norsko, Švédsko, Bulharsko, Chorvatsko, Maďarska a Itálie). Vyl také členem Divadla Járy Cimrmana.
Jak se dostal k tomu, že se stal Hrabalovým kmenovým režisérem, popsal Menzel před šestnácti lety pro Týdeník Rozhlas: „Na začátku jsem měl štěstí: mí starší kolegové, Jaromil Jireš, Honza Němec, Věra Chytilová a Evald Schorm se rozhodli, že budou natáčet film podle Hrabalových povídek. Jednomu z nich, už ani nevím komu, jsem se zmínil, že bych to chtěl dělat s nimi, protože jsem Hrabala miloval. A oni to oznámili ve skupině Šmída – Fikar, která film připravovala, a přimluvili se za mě. A tak, aniž bych musel absolvovat povinná léta asistování, mohl jsem dělat jednu z povídek do celovečerního filmu Perličky na dně. Podobně se to tehdy povedlo i Ivanu Passerovi, naši spolužáci, mladí, ale v té době už i úspěšní režiséři, nás vzali do party. Moje povídka dopadla dobře, potom mi ve skupině nabídli dalšího Hrabala, Ostře sledované vlaky, a pak už to jelo.“
Hrabal mu byl snad až životně předurčen, jak vzpomínal, znal už ho jeho otec. „Tatínek byl pro nás děti odjakživa autorita. Znali jsme ho doma jako váženého pána, živitele rodiny. Autoritu, která zasáhla, když maminka už na nás děti nestačila. Když jsem ale po letech k nám domů přivedl strejdu Hrabala a představoval mu tatínka, tak mě Hrabal přerušil, že mého otce zná, a jal se vykládat, kde v které hospodě tatínka viděl. Načež z něj začaly padat historky o tom, jaký je můj vážený pan otec v těch hospodách nepřehlédnutelný pivní bohatýr, jak vždy všude všechny umí královsky bavit. Maminka to neposlouchala ráda, ale toho si strejda Hrabal nevšímal a dál vykládal o tom, jak můj ctihodný tatínek v různých hospodách vždy kraluje v čele stolu, všichni se řehtají jeho vtipům, a když si třeba jen na chviličku odskočí, celý stůl zhasne, ztichne a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy se vrátí a tu společnost zase oživí,“ řekl v roce 2007 časopisu Marianne.
