V pátek 5. června zemřel v nedožitých 89 letech Josef Koutecký, lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu. Kromě toho, že byl vynikajícím lékařem, se angažoval také v oblasti kultury: mimo jiné byl členem Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie a Nadace Českého svazu výtvarných umělců grafiků Hollar. Chceme ho připomenout ukázkou z knižního rozhovoru Osm múz mého života, dialogu s novinářkou Martinou Riebauerovou (vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016).
Přemýšlel jste nad tím, proč je rakovina mezi všemi nemocemi takové tabu? Lidé se stále často bojí i jen vyslovit to slovo.
Samozřejmě. Je to dáno dvěma okolnostmi. Tou první je, že nádory – a neříkejte prosím rakovina, nemám to rád – provázejí lidstvo od jeho vzniku a vesměs vždycky špatně skončily. Dostaly tudíž punc nevyléčitelného onemocnění, provázeného utrpením a bolestí. Tento mýtus vyvolává u lidí děs, kvůli němuž se někteří, když se dozvědí diagnózu, zhroutí, či dokonce zasebevraždí. Zažil jsem to i u rodičů nebo prarodičů, kterým jsme řekli, že dítě má nádor. Druhý důvod spočívá v biblické legendě o hadovi jako zvířeti slizkém, podlém, a nebezpečném, který svedl pramáti Evu, aby utrhla a jedla jablko z jediného zakázaného stromu Poznání, Eva pak svedla Adama – jak by ne? – a Pán Bůh je vykázal z ráje. Zmíněná a přetrvávající představa o hadech je ovšem úplný nesmysl, a já vím, co říkám, protože jsme jich měli doma i třiačtyřicet najednou. Hadi vůbec nejsou slizcí, a když jim nešlápnete na krk, tak vám nic neudělají. Samozřejmě jedovaté hady jsme nepěstovali. Ale v mysli mnoha lidí je nádor jako ten zlý had.
Proto také nesnášíte slovo rakovina?
Přesně. To mi nesmí student říct, a já jsem jinak velmi hodný examinátor. Nádorů je několik set druhů. A každý má jiné biologické vlastnosti. Kožní karcinom je například v devětadevadesáti a půl procentu nezhoubného charakteru. Necháte jej vyříznout a pacient je vyléčený. Naopak zhoubný nádor mozkového kmene nebo slinivky břišní mívá často fatální prognózu. A teď řekněte slovo rakovina pacientovi, který má v podstatě nezhoubný nádor. Je-li jen trochu psychicky labilní, okamžitě propadne beznaději.
Jak to slovo vzniklo?
Termín „karkinoma" použil poprvé slavný řecký lékař Hippokrates. Žil u Středozemního moře a všiml si, že na zvířata, která při odlivu nestačila utéci do moře a uvízla na písčině, se vrhli krabi a začali je svými klepety požírat. Jejich kusadla Hippokratovi připomněla klinický obraz, který je někdy patrný na povrchu ženského prsu stiženého nádorem. Na kůži jsou červené pruhy tvořené mízními cévami, naplněnými nádorovými buňkami. A protože tamní krab se jmenuje Carcines maenas, vyslovil Hippokrates poprvé ono řecké "karkinoma".
Z něho se později stalo latinské "carcinoma". Ve staročeštině se začalo říkat rak a z raka se stala rakovina. Ale uvědomte si, že zoologicky je to absolutní nesmysl, protože krab a rak jsou úplně jiná zvířata. Takže pokud už bychom to tak chtěli nazývat, museli bychom říkat krabovina. Od Hippokratových dob je ostatně ikonografickým symbolem nádoru krab.
Já si ovšem ještě pamatuji, kdy se pacientům neříkalo vůbec nic. Moje babička diagnózu neznala, ale všichni okolo ano. Jak se na to zpětně díváte? Lékaři tak ono tabu vlastně spoluvytvářeli.
Tehdy to tak prostě bylo. Dneska se pacientovi říká pravda a důvod je jednoduchý. Valná většina pacientů ví, že jde na onkologii, ví, co to je, protože kdyby nic jiného, tak si to najde na internetu. To, čemu jsme říkávali zbožná lež, už dnes není moderní. Používali jsme ji také proto, že jsme nádory neuměli vůbec léčit. Jak jsem řekl, když jsem začínal, přežívala tři procenta dětí.
Jak se sdělovala diagnóza dětem?
Rodičům se říkala pravda vždycky, dětem ne. Samozřejmě to vyvolávalo velké problémy v dospívajícím věku, kdy dítě přestává být dítětem, ale zdaleka ještě není dospělým. Je mu patnáct, šestnáct, sedmnáct a je na oddělení, kde kamarádi umírají. Potkávali se, psali si a najednou konec. Přestali se setkávat, přestaly přicházet dopisy. Kde je? Umřel. A já mám stejné onemocnění, napadalo je. Mnohé děti cítily, že to s nimi jde z kopce. Postupně slábly a začaly tušit, že se z toho nedostanou. A tak se samozřejmě někdy zeptaly: „Pane profesore, umřu?"
Co jste na to odpovídal?
Říkal jsem: "Je to vážné, ale děláme, co můžeme, a pokusíme se to všechno zvládnout." Je samozřejmě těžké takto mluvit s šestnáctiletou dívkou. A stále jsou pacienti, kteří – a teď mluvím o dospělých – to nechtějí vědět. My jim pravdu nevnucujeme. Pokud ji vědět chtějí, řekneme jim ji se vším, co je k dispozici. Máte nádor, ale nádorů je mnoho, některé jsou moc špatné a jiné lepší. My uděláme všechno, co budeme moct. Bude to provázeno tím či oním, musíte s námi spolupracovat, pokusíme se to zvládnout a máte šanci. Můžeme obecně říct i prognózu. Ale jak dopadnete vy, nikdy dopředu nevíme. Protože lékař, který dopředu někomu řekne, že mu zbývají dva, tři měsíce, je pro mne špatný doktor. Měl jsem pacienty, o nichž jsem si myslel, že přežijí rok, a oni umřeli za čtrnáct dní, a měl jsem takové, kde jsem byl přesvědčený, že umřou za krátkou dobu, a žijí dodnes. Každý jsme jedinečný.
Byl jste někdy svědkem zázraku? Něčeho, co jste si jinak než jako zázrak neuměl vysvětlit?
Byl. Existují dva zázraky. Zázrak z hlediska církevního, ale teď nemám na mysli tyto zázraky.
Ani já se na ně neptám.
A pak skutečně existují situace, kdy jsem si byl něčím skálopevně jist, a najednou to bylo úplně jinak. A já jsem žasnul a nepřestal žasnout. To se v medicíně opravdu stává. Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život.
Nějaký příklad?
Měli jsme holčičku se zhoubným nádorem v malé pánvi. Operovali jsme ji, ozařovali, podávali chemoterapii. Tehdy se užívala a ještě dnes užívají cytostatika, která mají jednu svízelnou komplikaci. Může vzniknout těžký zánět sliznice močového měchýře, a ten zánět se projevuje těžkým krvácením. Takže pacient vlastně jako by močí krev. U té holčičky to trvalo už řadu dní, jen si představte to obrovské množství krve. To jsem měl ještě stanici na klinice profesora Kafky. Radil jsem se s ním a on řekl: "Nedá se nic dělat, močový měchýř musí pryč, jinak nám vykrvácí." Dnes už se to řeší jinak, ale tehdy se měchýř odstranil a močovody se svedly do tlustého střeva, takže časem děti stejně umíraly na vzestupnou infekci ledvin. Ale jiná varianta nebyla. Vypsali jsme tedy děvčátko k operaci. Byla středa, v 8,15 jsme měli začít. V šest ráno jsem byl na klinice, abych si holčičku ještě prohlédl. A sestra, která měla noční službu, mi hlásí: "Pane primáři, já nevím, jak je to možné, ale Mařenka, nebo jak se ta holčička jmenovala, od včerejška čurá úplně čistou moč." Skutečně, to dítě od té doby nemělo stopu krve v moči, aniž bychom cokoli udělali. Kdyby to přestalo krvácet o den později nebo kdyby byla vypsaná na operaci v úterý místo ve středu, tak by byla bez močového měchýře a dnes už dávno mrtvá. Nevím proč, nevím, jak se to stalo. Zkrátka jako když utne. Řekněte tomu jinak než zázrak.
Třeba velmi silná vůle žít a pevná víra, že prostě nemohu umřít? Věříte tomu?
Pokud onou vírou myslíte schopnost nepodlehnout onemocnění a bojovat s ním, tak na takovou schopnost samozřejmě věřím. Vím také o případech nevyléčitelně nemocných lidí, kteří tu dávno neměli být, ale zemřeli až ve chvíli, kdy bylo splněno něco, co splněno být mělo. Pamatuji vdovu, která oproti všem předpokladům žila a starala se o svého syna, než odpromoval a stal se soběstačným. Zemřela několik dní po jeho promoci. Stejně tak bývá pravidlem, že takové ty zlobivé a neposedné děti se léčí snáze než děti, které sedí v koutku a naříkají. Malé děti samozřejmě nevědí, co je to nádor a že je na světě něco konečného. Znají mrtvou a živou vodu, vědí, že stačí pár kapek a mrtvý vstane. Že Šípková Růženka procitne po kouzelném polibku prince. Až s postupem věku dítě pozná, že když mamince natrhá na louce kytici, kvítka v teplé ručičce zvadnou a už se nikdy nenarovnají. Že pes, kterého přejelo auto, už nikdy nebude běhat. Pak mu umře dědeček, babička, děti se odstěhují od rodičů. Život není nic jiného než postupná izolace. První izolace je porod. Druhou izolací je odstavení od prsu. A takhle následuje jedna izolace za druhou. Naše charaktery a spolu s nimi i kvalita života se utvářejí tím, jak se s těmito izolacemi vyrovnáváme. To platí i pro nemoci. A vůbec nejhorší izolací je umírání v osamocení. To by nikdy neměl lékař nebo sestra dovolit zvláště u pacienta, který nikoho nemá nebo za nímž už nikdo nechodí. Víte ale, jak je to dneska se stářím. Člověk umírá, tak mu uděláme jen to nejnutnější, i návštěv je méně a méně. To je ta nejhorší izolace, jaká člověka může v životě potkat. Bohužel byli i rodiče, kteří, když jejich děti začaly umírat, jezdili na návštěvy méně a méně.
Protože to neunesli?
Buď, nebo se rozhodli pro – psychologové tomu říkají takovým ošklivým slovem – reinvestici. Ještě, než dítě zemřelo, začali investovat do nového života a obracet svůj zájem k něčemu, co je povede dál. My pro to máme pojem předčasná izolace. Zažil jsem skutečně takové rodiče.
Měl jste pro ně pochopení?
Ne. Naprostá většina lidí chce svému blízkému, a dítěti tím spíš, dosloužit, jak se říká, do posledního dechu. Proto i tehdy, když jsme měli zakázány návštěvy kvůli obavám z infekce, jsme u umírajících dětí vždycky zařídili izolovaný pokoj, kam měli rodiče přístup. U malinkých dětí je to ještě o něco složitější. Ony nedávají vinu za to, že jsou vytrženy z domova a musí ležet v nemocnici, kde jsou podrobovány někdy i bolestivým vyšetřením a léčebným postupům, lékařům. Kladou ji rodičům, protože rodiče jsou tady přece od toho, aby je chránili. To rodiče je dali do nemocnice, rodiče je nechají, aby jim doktoři dělali to a ono. Zažil jsem maminku, která byla u umírajícího dítěte od rána do večera, ale večer musela domů za druhým potomkem. A když odcházela, tak ji dítě proklínalo. Představte si tu hrůzu. Odcházela a nevěděla, jestli ho ráno ještě uvidí, přesto odcházela s tím, že jí dítě nadávalo a obviňovalo ji z toho, že umírá.
Jak jste tohle zvládal vy?
Špatně. Samozřejmě to ze mě nespadlo tím, že jsem zavřel dveře své pracovny. Často jsem s tím byl i doma. Jak víte, já miluju muziku. Chodili jsme na koncerty a já je v jednu dobu neprožíval tak, jak bych měl, protože mi hlavou stále běžela nějaká tragédie z kliniky. Pak jsem se toho zbavil, protože takhle doktor fungovat nemůže. To bych se musel rovnou zasebevraždit
