František Budín (19. července 1924 – 15. března 2020) tvořil s Felixem Holzmannem (1921–2002) perfektně sehranou dvojici. Jeho více i méně hraná korektnost, normalita, „zdravá“ průměrnost a lidová „rozumnost“ seděla neopakovatelnému Felixovu humoru na míru všech mír.
Dobrými přihrávači se Holzmannovi svého času stali také Viktor Maurer (1932–2010) a snad i Jiří Bruder (1928–2014). To ovšem byli – v obou případech - „páni herci“, zatímco František Budín neopustil nikdy svůj úřednický post v Ústí nad Labem (dokonce to striktně odmítal). S Felixem Holzmannem (občanem Litoměřic) sice vystupoval i v Německu, ale držel se jinak zcela v pozadí.
Právě Budín uměl – ze všech Holzmannových partnerů – nejdokonaleji udržet až britskou „poker face“. Zkrátka a dobře, nerozesmál se, ani když se veškerý sál válel smíchy. Ano, tady byl zase on, de facto neherec, stoprocentní profík. Oproti tomu mistři typu Lubomíra Lipského to s Felixem třeba i jednou rádi zkusili – a odešli. Měli toho dost, nemohli se dostatečně projevit. Vedle Holzmanna totiž bylo třeba absolutní pokory, distinkce a souhry, která se – jinde než v případě Františka Budína – nevyskytla.
Holzmann a Budín byli jin a jang.
A snad jen Frigo – Buster Keaton by uměl Františka Budína zastoupit. Ani herec typu Milana Neděli nedokázal onu souhru ve správném poměru vyvážit, a tak snad pouze již zmíněný Viktor Maurer a také Milan Mach (1926–1995) bodovali, přičemž ten druhý to na Silvestra roku 1972 dokázal v nezapomenutelné scénce Vaše žena je podobná mé známé; avšak i on upustil od další spolupráce.
Jak píše Ondřej Suchý v jediné doposud existující Holzmannově monografii Aluminiový klíček Felixe Holzmanna (2008), Felix a František se seznámili v Ústí nad Labem a padli si hned do oka. Do jaké míry ale byli skutečnými přáteli, zůstává otázkou, sám Budín vzpomínal, že třeba společné jízdy vozem na vystoupení Felix přečasto prospal. Pak se ale oba dokázali při – dokonale předem nazkoušené – scénce uvolnit lépe, než to „normální“ lidé umějí i v tom nejhlubším soukromí. Nejeden záznam jejich vystoupení to dokládá. (https://www.youtube.com/watch?v=rQv5Oiu7rWk).
V soukromí spíše zasmušilý Felix Holzmann svůj humor propracovával „do mrtě“ a do značné míry s ním šetřil. Využíval jen toho, co absolutně zabíralo, aniž byl kdy sprostý. A teprve po jisté době vždy dovolil sám sobě, aby se scénka vynořila v televizi, obyčejně v nějakém Silvestru. To již byla dokonalá a Budín a Holzmann do sebe zapadali jako zuby dvou koleček.
Vznikly tak – i právě pro Františka Budína – už dnes často klasické scénky jako Ukulele (neboli Huhulák), Svačina, Hřbitovní rozhovor, Náhodné setkání, Na lavičce, Vzorný vrchní, V restauraci, Domácí úkol, Kolegové, Alibi, Rozvod, Kvíz, Divácká soutěž, Klíček, Dotazník aneb Neviděli jste tu Františka Joudu?, O manželce, Ryba, Klobouky anebo Tak si na tom jevišti zůstaňte sám.
Jenom v naposled jmenované získal přitom František Budín poněkud větší prostor, ale bylo to naprostou výjimkou. Je ovšem zároveň pravda, že existuje jen minimum dalších scének, ve kterých by František Budín nebyl s to každého konkurenčního Holzmannova partnera zastoupit; a pokud na to došlo, byl obvykle lepší.
Pověstné hlášky z Budínových a Holzmannových partnerských setkání známe zřejmě všichni, ať už si to přiznáváme anebo ne. I když se tomu třeba fouňovsky a snobsky bráníme, vždy prostě některá vystoupí z podvědomí. I ptejme se namátkou (a souběžně si sami odpovídejme): z čeho vlastně byl vyroben onen „klíček“, který Holzmann ztratil?
a) z aluminia
b) z hliníku
c) z cukrkandlu
A co že to prováděl hrdina jiné Budínovy/Holzmannovy scénky?
a) krájel tři dny staré housky
b) kráčel tři dni k světlým zítřkům
c) balil v kopřivách papír, protože to byl balič (což je narážka na rovněž poměrně známou scénku s Luďkem Kopřivou)
Nu, a jak že se jmenoval pán z rozhovoru Alibi?
a) Štumprle
b) Štamprle
c) Šúviks
A co že to předvádí aktér dalšího jejich dialogu? Brečí dobře, ale...
a) mohl by lépe
b) „z hlediska vyššího principu mravního“ blbě
c) na cizím hrobě
Humoru, jaký provozovali, je i dnes třeba. Povýšeně jej přehlížet jako primitivní, je omyl, bohužel některými lidmi sdílený. Skutečně primitivní legrace vypadá přece jen poněkud jinak – a narážíme na ni přečasto, zatímco scének pánů Budína a Holzmanna nám vlastně zbyl až zoufale omezený počet...
