Kreslíř, malíř a grafik a kolážista Milan Nestrojil, jehož tvorba se náhle uzavřela 30. ledna 2020, byl orientován přírodovědným studiem. Zpočátku projevoval zájem o výtvarnou parafrázi elementárních forem života, z něhož vznikl rozsáhlý, obsahem i formou přesvědčivý cyklus monotypů Omne vivum ex ovo.

Od druhé poloviny 80. let rozvíjel, v ovlivnění Mikulášem Medkem, expresívní strukturní malbu. Užíval různých materiálových prostředků (olejová a emailová barva, textilie, kovové fragmenty), obraz komponoval z plošných znaků nesoucích sdružené obsahové významy. Dramatická skladebnost a silný emotivní náboj posilují výrazovou stránku těchto děl.

Tvorba pro poučené vnímatele

Oproti tomu ráz komorní mají práce na papíru z druhé půle 90. let. Pro dosažení tvůrčího záměru Nestrojil spojil kresbu s malbou, litou barvou a s koláží. V roce 2001 se v jeho tvorbě projevilo ovlivnění duchovním prostředím Východu, najmě tamní výtvarnou kulturu. Citlivě vnímal jemnou spletitost náboženských spojitostí, především jej však zajímal aspekt estetický, ve kterém nalezl zrcadlení příbuznosti lidských měřítek a řádu přírodní harmonie.

Umělecky zralejší umělec je v těchto pracích citově zjitřenější, ve výrazu kultivovanější a nadto ztišený. V tomto stavu kontemplace lépe slyšel záchvěvy vně i uvnitř sebe a prostřednictvím poutavých grafických metafor je činil viditelnými. A přitom myšlenkovými asociacemi dospěl k širší výpovědi, než jaké byl dříve schopen, byť i manifestací kompoziční mnohosti.

V následujícím téměř dvacetiletém tvůrčím období byly Nestrojilovým nejširším východiskem elementy z poznaného světa, zejména krajiny. Malířské i grafické artefakty budoval na fundamentu výrazných korekcí, související se svébytným podáním, vztyčeným zájmem cokoli věcně vypovědět. Vše je tu podřízeno úsilím, sdělit výtvarnými prostředky, jak na reálný svět reaguje výtvarníkova citlivost a zejména, jak se jej chápe jeho silná obrazotvornost. Tyto skutečnosti otevírají Nestrojilovu tvorbu poučenému vnímateli. Ovšem příznivci líbezných obrázků ze světa lidí a přírody nenajdou v ní nic k uspokojení.       

Tajemství návratů  

Vykladači obrazů jsou škůdci umní, prohlásil před osmi desítkami let Jackson Pollock. Nechci škodit, tedy se ani zdaleka nechystám Nestrojilova díla vysvětlovat. Ale pro toho, kdo se s nimi eventuálně potká ponejprv a nebude o nich číst ve výstavních katalozích (například s textem Josefa Chalupy z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě), měl bych říci alespoň toto:

Nestrojilovo nazírání světa do značné míry určilo přírodovědecké vzdělání. V onom nazírání také nemohlo nemít spojující a posilující roli padesát let, ve kterých soustředěnou tvorbou korigoval výtvarné cítění. Se zřetelem na inspiraci ve třech mocných tvůrčích personách té doby – Mikuláši Medkovi, Lubomíru Kressovi a Ladislavu Novákovi (s druhým a třetím ho pojilo přátelství). Nestrojilův umělecký profil, nyní nečekaně dotvořený, je tedy specifickým sdružením vědeckého a intuitivního. Takže například v cyklu kreseb sépií (někdy s akrylem a koláží), jímž v mentálních návratech „opatrně ozřejmuje“ tajemství „inspirací z cest“ (Řecko, Itálie), jde v každém čísle o zcela nezávislý obraz, nikoliv o sjednání byťsi nejmenší místně spojité věcné informace.  

Monstrance a kosmická témata

Podobně je tomu u komorních děl z cyklu Monstrance z první půle prvního desetiletí nového věku. Tyto monstrance nejsou, a z povahy úhrnné Nestrojilovy tvůrčí koncepce být ani nemohou, nositelkami přímých sdělení. Nejsou faktickou ozdobnou schránkou k uctívání hostií, jíž je možné po způsobu praktikování víry se klanět, ale mají její výtvarně osobitě sjednaný druhotný profil.

A jistě stejná má být vnímatelská (u někoho třeba jen divácká) recepce obrazů s kosmickou tematikou (Divná planeta I, Divná planeta II, Dvě planety, Dvojhvězda ad.). Není tu nic, co by ukazovalo na exaktní zaujetí bezkonečností galaktického prostoru. Avšak pojí se tu do přesvědčivě nadrealistických tvarů síla podnětů se sílou autorovy obrazotvornosti. Tyto subjektivní aspekty nejsou návodem ke čtení Nestrojilových obrazů, ale třeba jen vágním zprostředkovatelem eventuální orientace. Mají ovšem i cíl v obecněji míněném upozornění na nyní již uzavřenou Nestrojilovu tvorby.

Obsahy a technické postupy

Josef Chalupa píše v jednom z Nestrojilových katalogů: Důsledně jsou krajiny bez jakékoliv vegetace nebo figurálních doplňků, a přece nejsou bez přítomnosti člověka. Lidskou existenci zastupují právě textové koláže. Od nahodilé hry s ručně psanými písmeny nebo s vystříhaným textem, případně hravými obrazovými kolážemi jemného erotického charakteru, kterou provázela spolupráce se Zdeňkem Štajncem, má koláž v současné Nestrojilově tvorbě zcela jinou úlohu. Na první pohled se může zdát, že jsou v Nestrojilově krajině koláže jen formálním dekorativním prvkem, ale opak je pravdou. Koláže mají nyní často hlubší obsahovou funkci, zjevnou až po dešifrování textového obsahu… Všechna vybraná díla spojuje potemnělý kolorit s dominantní černí, zjemnělou sépiovou hnědí. Práce přesto nepůsobí depresivně a pesimisticky, není to vše pohlcující sametová čerň.    

Milan Nestrojil (16. 11. 1947 v Třebíči – 30. 1. 2020 v Třebíči). V roce 1971 absolvoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde získal o rok později doktorát přírodních věd1. Absolvoval Školu výtvarného myšlení v Brno pod vedením PhDr. Igor Zhoř, CSc. Byl členem Unie výtvarných umělců České republiky – Klubu výtvarných umělců Horácka a Sdružení Vysočiny, TT Klubu (Brno) a Skupina 4 (Třebíč). Uskutečnil dvaadvacet autorských výstav, zúčastnil se desítek výstav kolektivních, v zahraničí v Nizozemsku, Velké Británii, Belgii, Rakousku a Německu.