Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země.

Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.) 

Státní pohřby státníkům

Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů. 

Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský. 

To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil. 

Autorka je spisovatelka.