Je mnoho i písemně doložených názorů spisovatelů a myslitelů na knihu Jamese Joyce Plačky nad Finneganem. Například Nabokov ji přirovnává ke chrápání ve vedlejší místnosti, ten obraz se mi líbí, i když Plačky moc ne. Připadají mi nějak křečovité, asi jako ten Kaplan, co má třídu rád. Ale o to tu teď nejde.

Žádný z těch názorů se ovšem netýká původní irské balady, která byla pro Joyce předlohou– přitom ta se mi líbí nejvíc. (Balada – komedie?)

Ten příběh je o jediné životodárné kapce whiskey. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil. (Wikipedie)

Když jsem si uvědomil, že tedy rakev s mrtvým musela být v místnosti, kde se pláč a hodování odehrávalo, vzpomněl jsem si na jednu svou starou známou a napsal jsem jí, aby mi napsala, jak to vlastně bylo. A za pár dní mi přišel dopis:

…včera ten můj trouba přišel na skrýš v kredenci, kam před ním schovávám penízky, naštěstí jen na tu malou skrýš, velkou nenajde. Vázičku vyprázdnil, peníze propil a přitáhli ho na práh kumpáni jistě hodně po půlnoci. Položili ho, opřeli o vrata a zmizli. Otevřela jsem mu, padnul dovnitř. Měla jsem v ruce velkou vařečku na vyváření prádla, že mu jich pár nasolím, ale pak mi ruka klesla. Už takhle má dost a bůhví jak ho ráno budu budit do práce. A tam jít musí.

Druhý den odešel v klidu, pak i děti a já myslela na řezníka, že mu dlužím a že dlužím i za látku Madlence na kabátek. A kde to teď vzít?

Prala jsem prádlo a zašívala jsem, když přišla Pipsi z hájenky, abych s nima šla brečet na Finnův pohřeb. Ten moula lez lízlej na lešení a spadnul z něho. Jak může bejt dobrej zedník takhle blbej…

Kolik nás bude, ptala jsem se jí a potom – a dá mi někdo něco?

Odpověď byla dobrá, dluhy z toho, co dostanu za pláč zaplatím, a ještě něco málo zbyde. – Tak chceš? Ptala se Pipsi. Tak ano, řekla jsem, ano, chci. Ano.

Nejvíc mě překvapilo co? Že tam s náma bude bulit ta kráva Gerty, to ne, to jsem čekala, ale že vystaví nebožtíka v rakvi přímo na pohřební hostině mě překvapilo. To se běžně nedělalo. Musela jsem se jít podívat a Finn ani moc mrtvě nevypadal, jen se nehejbal. Jenže tuhej byl a už mi nikdy nestrčí ruku zezadu pod sukni, ani mi nebude tajně hladit nohy, nepodívá se, chudáček, těma očima, modrýma jak otevřený nebe …no a to už jsem brečela, ani jsem nepotřebovala tu cibul co jsem mnula rukou v kapse zástěry.

Anna na mě překvapeně koukla a začala bulit taky a za chvilku už jsme koncertovaly a slaně kapaly svorně, všechny čtyři. Jestli pak si ten parchant občas šáhnul i na ty druhý, napadlo mě, víš, ty… Ale co, řekla jsem si, teď už je to jedno.

Potom chlapi chodili k rakvi a Finnovi připíjeli. Nás si moc nevšímali. Taky na nás toho nebylo moc ke koukání, brečící ženský celý v černým, černej hlouček.

Poslední šel k rakvi zrzavej Orm s velkým panákem, pěkně už naťuknutej, svítily mu oči a jak Finnovi připíjel, ušplíchla mu kapka whisky a dopadla mrtvýmu rovnou na pusu.

A já jsem ti měla najednou pocit, že chudák Finn není mrtvej, že se začne pomalu hejbat a chlapi mu pomalu pomůžou z truhly ven… A von Finn se pak doopravdy začal pomalu hejbat, nejprve zamrkal jak kulihrášek a já jsem vyjekla a zatahala jsem za rukáv toho svýho, aby se otočil a podíval a všichni čuměli co se děje…

Pak k nám přišel strejda z dědiny, té horní, Finnův příbuzný a dal nám peníze, o který už jsem se začala bát. A vlastně nás pak skoro vyhnal pryč…

To ostatní už asi znáš, ty muj starej známej a milej… Martine. Píšu ti, jak vidíš, nejen z dálky, až z Irské země, to myslím jako hlínu, teď, ale i proti času. A i když zedník Finn pak po „smrti smrťoucí“ ještě žil a dělal hezkých pár let, tobě dám jednu dobrou radu – když jsi lízlej, nelez na lešení!

Tak to vidíte. Dopis sem dávám skoro celý, až na dvě trochu citlivá místa, která se mi nepodařila dobře upravit pro mravopočestnou mládež a proto jsem je vyjmul. Ale odkud, to vy asi ani nepoznáte.

A pro ten krásný dopis jsem se rozhodl vzít si Joyce znovu na noční stolek a občas před spaním otevřít, zalistovat. Ale ouvej! Hned první večer jsem vážně uvažoval, jestli bych chtěl mít na pohřbu plačky a v noci se mi zdálo, že o tom jednám s Thomasem Mannem.

„Milý hochu“, řekl mi kupodivu, vždyť to, co bude potom, Tam, už vám může být jedno.

Ano, tím koncem končí všechny konce.

Technická poznámka: Thomas Mann (a jiní němečtí spisovatelé) se stal při svém útěku před nacisty českým občanem. Je to tedy náš, český nositel Nobelovy ceny míru za literaturu, abyste věděli.