Nedávno mi dosloužil pravěký mobil. V provozovně operátora jsem se otázal, zda by se dal koupit úplně stejný, abych mohl zůstat u dosavadních ovládacích návyků. Bylo mi však naznačeno, že doba už je jinde a že moje přání je mimo.

Snažil jsem se ho požádat, aby mi doporučil aspoň nějaký méně složitý aparát. Jeho představa o jednoduchosti byla pro mě svérázná: 

„Tenhle typ se jednoduše spouští přiložením ukazováčku pravé ruky. Taky si prohlédne vaši tvář, jestli je opravdu vaše – a pak vás pustí k sobě…“

Dotyčný akční muž mi zkusmo nahrál otisk zmíněného ukazováčku do nabízeného mobilu. Návazně mě tímtéž mobilem vyfotil, abych v něm byl uložen k porovnání se sebou – tváří v tvář.

Pak mě vybídl, abych si to zkusil. Přístroj skutečně reagoval na přiložení mého ukazováčku. Jako by to bylo heslo Sezame, otevři se! Pak mi bylo umožněno si ověřit, že reaguje pozitivně i na moji tvář.

U vědomí, že v útrobách toho nabízeného mobilu už mám nahraný prst a taky obličej, zdálo se mi, že vůči výrobku mám tím pádem určitou odpovědnost, takže jsem ukázněně přikývl na koupi.

Nehodlám vás obtěžovat lapáliemi, které provázely můj přechod. Vím, že pro spoustu lidí – zvláště mladších – je ovládání sofistikovaných telefonů brnkačka. 

Okolí mě uklidňovalo, že se to časem poddá. Takže snaživě zjišťuji, kolik je v tom aparátku zakletých možností. Začínám být připraven i na to, že tam možná mám i topinkovač.

Když už jsem byl vtažen do oněch vymožeností, měl bych si umývat ruce ještě častěji než dříve, aby dotyčný ukazováček byl náležitě kontaktní. A v zimě bych si možná měl u rukavic vystřihnout otvor pro bříško dotyčného prstu. 

Ohledně vstupní brány v podobě uloženého snímku svého obličeje prožívám zvláštní nejistotu, zda při snaze o spuštění se mám tvářit identicky jako v momentě, kdy mě prodejce fotil do paměti mobilu. Nejspíš jsem byl upřímně vyjukaný. Ale mám to trvale opakovat?

Při následném hledání odpovědi v zasvěcených pramenech jsem zjistil, že nasnímané biometrické informace o lidském obličeji jsou účinné a funkční i v případě různého tváření se. Například v japonském Sasebu jsou tak na pokoje vpouštěni hosté v tamním hotelu Hann-na.

Portrétní metoda je prý schopna identifikovat dotyčného zcela spolehlivě. Když na to přijde, tak detektivně i bezpočet dalších, což značně převyšuje lidskou schopnost, která podle zjištění britských vědců obnáší v průměru „jen“ pět tisíc zapamatovaných tváří. 

Za sebe tu cifru potvrdit nemohu, nepřepočítával jsem tváře ve své osobní paměti. Mimochodem: paní Vladimíra, k níž chodím na pedikúru, tvrdí, že si své zákazníky pamatuje spíš podle chodidel. 

Nerad bych, aby vylíčené startování (doslovné i symbolické) nového mobilu vyznělo jen soukromě. Zmíněný identifikační postup totiž stále častěji přichází ke slovu i jinde. Viz nedávno zveřejněná informace:

„Od letošního září se klientům části českých bank začne na internetu měnit proces placení kartou. Opisování SMS kódů nahradí přihlášení pomocí biometrických údajů – tedy buď otisku prstu, nebo nasnímání obličeje.“

Hle, další důvod, proč bych si měl dávat pozor na jakékoliv zranění svých prstů s následným zafačováním, ne-li dokonce zasádrováním.