Nedávno se mě jedna dáma ptala, zda mě v dětství uchvacovaly strašidelné povídky. „Chci je totiž číst dětem!“ sdělila mi až ze Států. „A to na strašidelným místě zahrady.“ Tak to je odvážná, napadlo mě. A ne snad?

Už to, že vůbec dokáže předčítat! Dávno není čtení dětem tak obvyklé, jako tomu bylo ještě před čtyřiceti, padesáti lety, kdy jsem vyrůstal. Byl jsem navíc „vnímálek“, a tak na mě činily dojem jak strašidelné pohádky, tak hrůzostrašné televizní a rozhlasové pořady. Moc toho však nebylo a zůstává otázkou, zda je to pro dítě dobře či ne.

Za sebe mohu říct, že si živě vybavuji, jak mi nedostatek strašidelných filmů, ale i knih... vadil. Synovi proto čítám dodnes a hledám i únosné filmy. Současně však připomeňme jednu fádní pravdu. Typově není strašidelných příběhů zas tolik. A pokud se ještě vybírají s ohledem na děcka? Tak už vůbec ne! Je to tristní a prekérní, ale určité situace se stále opakují.

Bezpočet klasických autorů (i Joseph Conrad) zpracovalo kupříkladu různými způsoby známou pohádku o posteli postavené v hospodě, kam o půlnoci přijde hospodský, jenž bací do lůžka, aby zabil pocestného; ale ten se předtím schoval.

Jiný stále se opakující příběh spočívá v tom, že se manželé ubytují v hotelu. On odejde. Když se vrátí, pokoj vypadá zcela jinak. Tapety jsou náhle žluté, ač byly zelené. O ženě nikdo nic neví a nikdo ji už nenajde. Což je třeba film Romana Polanského Frantic, nicméně tato historka existuje už od starověku v mnoha a mnoha verzích a knihách. Ostatně už i ve filmu Stalo se na světové výstavě a v Součkově Případu ztraceného suchoplavce.

Další taková pohádka je o studentovi, který se má učit, ale ruší ho stařena v okně naproti. Postupně bábu začne nutkavě pozorovat a „zamiluje se“ tak, až zrcadlově napodobuje každé její zašátrání. Co dál? Obvykle jej zlá bytost navede k sebevraždě. Zmíněný Roman Polanski to zpracoval jako film Nájemník (Lodger), ale byly zde už příběhy J. J. Kolára či H. H. Ewerse (Pavoučice).

Co tím vším prahnu říct? Že není třeba podobné příběhy pracně hledat v knížkách či televizi, ale že je lze najít ve vlastní hlavě.

Čtení je přesto čtení a z povídek pro dospělé vhodných taktéž pro děti mi utkvěl příběh vcelku neznámého autora Williama Sambrota o ostrově ve Středomoří dneška. Ostrov je přehrazen zdí a zvídavý turista zví, že za tou zdí žije rodina Gordonova. Podaří se mu proniknout mořem na její zakázané území a hle, jeden Gordon se blíží. Turista si pozdě uvědomí, že špatně rozuměl. Ne Gordon. Gorgon! A že vzápětí zkamení, už tam ani zmiňováno být nemusí.

Z upířích příběhů je víc než zajímavá prastará Carmilla, kterou ovšem dítě úplně nepochopí, protože je také alegorií lesbického vztahu.

Ukrutně strašidelné povídky psal též anglický autor James, ale pro děti jsou občas zdlouhavé. Právě jejich nenápadnost nicméně pomáhá obrovskému finálnímu účinku. Ale osobně se zachvěním vzpomínám na jeden horor jiného mistra žánru, v němž manželé ztroskotali na ostrově a posléze se museli živit zvláštními houbami, aby se v ty houby postupně začali sami měnit. Asociuje to jiný známý a často variovaný horor Moucha a zrovna jsem četl, že v jedné nové verzi má člověk měnící se v mouchu opět i létat. Autor reference se tomu vysmívá, ale nevím proč. Mouchy snad nelétají?

Tak či onak obecně platí, že shrnete-li strašidlácké příběhy jako zde já a vysvětlíte je pouze údernými větami, stanou se banalitou. Podstata účinku totiž leží v konstrukci zápletky, ve způsobech podání, v jukání, ve stylu, v atmosféře, v detailech, v osobnosti toho kterého autora. Tak například Dickensovi čítala chůva o vrazích a vida, dobře dělala.

Dost dobré horory – a vždycky přístupné dětem – psal také Ray Bradbury, zatímco H. P. Lovecraft se mnohdy zdá až nečitelný. A pan King? Oproti geniálnímu Bradburymu (Zástup, Malý vrah, Jezero, Vítr, Usher II) je zdlouhavější a občas má místa, která je v přítomnosti dětí nutno přeskočit. Také King přitom rozpracovává zdánlivé banality a vzpomínám kupříkladu na povídku pojednávající jen o tom, jak jde hrdina na mobilní WC a jeho nepřítel do záchodu strčí tak, že ta budka padne – v pusté krajině – na dvířka. Zbytek příběhu? Oběť se dostává ven a vykoná pomstu.

Česky vyšly již před lety dva objemné výbory upířích povídek a udělaly na mne dojem hlavně dva příběhy: Odhalení v černé (1933) od takřka neznámého Carla Jacobiho a Hrůza na hradě Chilton (1963) od J. P. Brennana. V prvním případě jde o moc záhadné knihy z antikvariátu, která hrdinu opakovaně zavede do záhadné zahrady. Tu povídku pak částečně vyloupil známý filmový horor Evil Dead.

Druhý horor má – často variovaný – námět rodové kletby: V nitru hradu žije čísi předek, který je příšerou, a každý z potomků se musí s ním v určitém věku setkat či utkat, z čehož navždy posmutní. A hle, je to zase tady. Nikdy nejde jen o kostry dějů a vždycky o způsob, jakým je vyprávění podáno. Pánové Brennan a Jacobi to uměli. Jako „normální“ spisovatele je sice dnes nikdo neuznává, ale strašení? To se jim díky jejich založení dařilo. – Děti je proto ocení.