Pod titulem Být knihou a v rukou se ti otevřít vyšlo roku 2019 v českých překladech Lydie Romanské třiadevadesát básní: společný to výbor z díla pěti slovenských tvůrců Miroslava Bielika, Štefana Cifry, Etely Farkašové, Olgy Gluštíkové a Jána Tazberíka.

Jde o současné autory. Do knihy nakladatelství Pavel Mervart je však v žádném případě nesdružily jakékoli „způsoby“ jejich poetiky. Takže například Cifrovy a Tazberíkovy přístupy k nakládání s možnostmi verše se velmi výrazně odlišují. A básnířky jsou závěrem charakterizovány těmito slovy: „Verše Olgy Gluštíkové přinášejí specifický, nevšední pohled na tělesnost bytosti označené slovem žena, ve verších Etely Farkašové dominuje na pozadí jemného ženského subjektu silný intelekt.“

Poslední zmiňovaná dáma (*1943) je uznávaným jménem slovenské vědy a tamního vysokého školství. Vystudovala čtyři obory (matematiku, fyziku, filozofii a sociologii) a takřka po čtyři desetiletí působila na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ale i na univerzitě ve Vídni. Je také členkou Rakouského svazu spisovatelů a rakouský prezident jí udělil vysoké vyznamenání za rozvíjení spolupráce Slovenska a Rakouska na poli literatury a filozofie. Vedle vědeckých a filozofických prací vydala Etela Farkašová sedmnáct knih próz, pět svazků esejů a devět knih veršů. Její dílo bylo převedeno do více než deseti jazyků a ona sama překládá z němčiny a z angličtiny.

Jiný do naší knihy vřazený poeta (laureát Ceny ministra kultury Slovenské republiky) Štefan Cifra (*1963) je mimo jiné editorem a spoluautorem osmisetstránkové monografie svého rodiště Komjatic. Pracoval ve Slovenském filmovém archivu a vydavatelství Slovenský spisovatel, byl šéfredaktorem Literárného týždeníka či časopisu Národná osveta. Dnes je tajemníkem Spolku slovenských spisovatelů.

Miroslav Bielik (*1940) vystudoval literaturu a výtvarné umění na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici, ekonomiku a řízení kultury na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Byl vědeckým tajemníkem a správcem Matice slovenské v Martině, ředitelem Slovenské národní knihovny i předsedou Spolku slovenských spisovatelů. Vedle poezie píše romány a do Být knihou... přispěl mimo jiné verši Pěšák Rimbaud, Réva z Piavy, Mosty na Dunaji, Otec poprvé a naposled, Už zase cestuji či Pozoruji, jak odchází jaro.

Již výše zmiňovaná tajemnice Slovenského centra mezinárodního PEN klubu Olga Gluštíková (*1987) vystudovala žurnalistiku a pracovala jako redaktorka Hospodářských novin. Dnes zastupuje dvě velké společnosti. Umístila se zhruba v deseti literárních soutěžích a je spoluzakladatelkou Bratislavského literárního klubu BRAK. Její verše jsou přeloženy do řady jazyků.

U poezie je to vždy subjektivní, ale možná nejzajímavější osobností přítomnou v této antologii zůstává Ján Tazberík (*1950). Vystudoval filozofii na FF Univerzity Komenského v Bratislavě, byl pedagogem na vícero vysokých školách, odborným vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu kultury, v Literárněvědném ústavu Slovenské akademie věd a byl i ředitelem Národního osvětového centra na Slovensku. Jeho Stylistická cvičení – přítomná i v naší knize – jsou přiznaně inspirována stejnojmenným dílem Raymonda Queneaua. Řada jeho příspěvků přitom balancuje na takřka surreálném pomezí básní a prózy. Příklad?

"Anna Franková

1.

Jak vůbec začít rozpravu o stěně? Stěna je cosi jako fagocytóza, bezchybná trávicí vakuola: pohlcení může nastat kdykoli. Například v buňkách vitríny, kde se nacházejí na určitém místě buněčná ústa, potom zlomek stehna anebo hráz z masa, možná hráz vířících řas. Buněčná ústa vitríny se lesknou a tělo dobře nabité strachem by přesně vystřelilo od stěny ke stěně. Stěny jsou všude.

2.

Potom je cosi jako komín, díra do hřbetu stěny,

proto mluvím o zatlučeném hřebíku dýmu,

který prorazí vzduch za stěnou.

To, co stěnu činí možnou, a zároveň reálnou, je

přesmyčka k otevření nebe: 

a sklo vitríny bude jako kůže a světlo, které se pomstí.

Vidíš ten popel obzoru?

Kůže napíná hřbet, vítr šlehá,

a všechno, co slyšíš

mezi sebou a sebou,

jsou stěny domu, které se derou

ven,

nahoru

up

jako dým.

Tam je Anna."

Co tedy těchto pět různorodých literátů vlastně spojuje? To pochopili Pavel Mervart i Lydie Romanská: naprostá nespekulativnost jejich poezie. Chybí kalkul a nechybí autentický prožitek, i kdyby vlitý do žil částečnou sugescí.

Kniha byla pojmenována podle Cifrova verše z básně Moci tak (str. 58) a vydání finančně podpořil Nadační fond Obce spisovatelů České republiky. Editorka Lydie Romanská pak v Několika větách na úvod prohlašuje, že by (i jako Moravanka) nejraději pořídila z prací slovenských básníků výbor o hodně objemnější, ba klidně „stejně objemný jako Bible“. Vztahy mezi Obcí spisovatelů ČR a Spolkem slovenských spisovatelů nejsou přitom dnes i díky její snaze nijak zanedbatelné, což dokazují slovensko-česká publikace k výročí vzniku Československa Refrény času (2018, editovali L. Romanská a Š. Cifra) či opakovaná účast našich tvůrců na Tatranském literárním jaru.

Miroslav Bielik, Štefan Cifra, Etela Farkašová, Olga Gluštíková, Ján Tazberík: Být knihou a v rukou se ti otevřít. Výběr básní z knih pěti současných slovenských básníků. Editace, překlad do češtiny, úvod Lydie Romanská. S fotografickými portréty všech zúčastněných autorů vydal Pavel Mervart. Červený Kostelec 2019. 160 stran