Budou tomu dva roky, co jsem v rámci programu Ortenovy Kutné Hory vyslechl výběr z básní patrona tohoto festivalu v podání známého divadelníka, kulturního publicisty, herce, moderátora a vysokoškolského pedagoga Mirka Kováříka.

Zkušený recitátor sáhl po Ortenových posmrtně vydaných Elegiích, které v Kutné Hoře přednesl, jak sám přiznal, již podruhé – poprvé tomu bylo na konci 60. let, a to za přítomnosti Ortenovy matky (již staré a nemohoucí), která zemřela v roce 1971. Nadmíru živým a procítěným, ba místy až extatickým projevem Kovářík popíral svůj úctyhodný věk a poslech Ortenových veršů, podkreslených melodramatickou hudbou a dokládajících recitátorovu dlouholetou praxi, fenomenální paměť i blízký vztah k básníkově tvorbě, představoval v jeho podání vskutku nezapomenutelný zážitek.

Nemůže tak být pouhou náhodou, že letošní srpen se ponese ve znamení této dvojice – 15. srpna slaví Mirek Kovářík pětaosmdesátiny a 30. srpna si připomeneme 100. výročí Ortenova narození. A nenapadá mě lepší způsob, jak oslavit jejich umění a vzácnou symbiózu, než právě poslechem Elegií, které Kovářík teprve nedávno natočil za hudebního doprovodu Jiřího Pertla a vydal v nakladatelství Galén.

Déšť proti slunci,

tak se započíná.

A po prostinku

třeba zakončit:

viděl jsi duhu

nitra milenčina

a chtěl jsi za ní

navždy věrně jít,

a když jsi došel,

nebyla to duha,

nějaký mazal

svit jí rozmazal,

nebyla sama,

byla sama druhá,

jako by mohl

býti otcem žal,

jako by její

odložené dítě

(tvá láska, ano)

zabloudilo zpět,

do nezrození,

z něhož narodí tě

teprve smrt sem,

na vysněný svět,

na svět tvých básní,

na břeh tvého moře,

na ostrov světla

ve tmě tekuté,

na hlínu víry,

snící o pokoře,

na radost nebýt

v tobě, živote.

(úryvek básně Osmá ze sbírky Jiřího Ortena Elegie)

Mirek Kovářík před časem poskytl Literárním novinám rozhovor, ve kterém na otázku "Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat?" odpověděl:  "Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl." Celý rozhovor si můžeze přečíst ZDE,