V české řeči doposud nikdy nezveřejněná dětská povídka Esio Trot (1990) se letos na podzim objevila v knihkupectvích v překladu Lucie Šavlíkové a s původními barevnými ilustracemi Dahlova dvorního ilustrátora Quentina Blakea.

Český titul Avlež Kífla přitom je třeba číst pozpátku jako Želva Alfík, protože želvy jen občas, ale POVĚSTNĚ chodívají pozpátku. COUVAJÍ. A jak autor Roald Dahl hned úvodem vzpomíná, tak za časů, kdy on sám ještě měl malé děti, chovali obyčejně na zahradě hned několik želviček. Právě pro děti na hraní.

Tehdy se tito tvorečkové dováželi ze severní Afriky po tisících do Británie v bednách, a to natolik namačkáni a natolik nekrmeni, že mnozí plavbu nepřežili. Britská vláda následkem toho obchodníkům zarazila veškerý dovoz podobného „materiálu“ – a Roald Dahl tedy děti upozorňuje, že se události vylíčené jeho knížkou odehrály ještě před tímto rozhodnutím.

Vlastní příběh pak postavil na dvou premisách. Prvá říká, že jsou si želvičky z Afriky přinejmenším v očích člověka podobné jako vejce vejci; druhá tvrdí, že jsme-li extrémně nesmělí, mohly by nám možná (a například u některé ženy) pomoct ohromující a fascinující vlastnosti kouzelníka, tedy svedeme-li je dost věrohodně fingovat.

Hlavní hrdina Dahlovy bizarní knihy Jups bydlí o patro nad vdovou Stříbrnou, kterou platonicky miluje, aniž jí to dokáže vyjádřit, a Stříbrná zas miluje svou želvičku Alfíka, která však ne a ne vyrůst.

A příčina stagnace? Želvinky i želváci zkrátka a dobře rostou moc pomalu. Nicméně Jups dostane skvělý nápad, jak imitovat rychlejší Alfíkův růst poté, co se vysloví jisté zaříkávadlo, a jak napodobit jeho zmenšování naopak poté, co proneseme další magická slova.

A ona slova obou zaříkávadel jsou přitom obrácená, stejně jako titul knihy, a klíčem k realizaci plánu Pana Nesmělého pak je to, že porůznu koupí asi 140 různě velkých želv a zaplní jimi podlahu svého bytu…

Roald Dahl se závěrem zamýšlí nad dlouhověkostí želv, které fakticky můžeme chovat i po několik lidských generací, a je rád, že už podobné tvory nedovážejí oním surově ohyzdným způsobem. Ano, tuto práci jistě lze nazvat jen hříčkou, ale důstojné místo jí už v řádce Dahlových kratších příběhů pro děti zůstane a svou poetikou přitom kniha Avlež Kífla jednoznačně asociuje ten typ příběhů – s dětsky absurdní logikou –, které jsou silně příbuzné dílu Edwarda Leara či Lewise Carrolla.

A autor sám se minimálně uvnitř vlastní duše musel stát dítětem, aby vůbec dokázal podobnou knížku vymyslet a vysnít.

Roald Dahl: Avlež Kífla. Ilustroval Quentin Blake. Přeložila Lucie Šavlíková. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 64 stran