Jak víte, obecně používáme tzv. arabské číslice v jejich ustáleném tvaru. Tyto číslice v naší desítkové soustavě poměrně vyhovují. Jsme na ně od malička zvyklí a většina z nás je umí i napsat. Někdy s nimi vyřeší i jednodušší početní příklad. Problém nastane teprve tehdy, podíváte-li se na ně ze sochařského hlediska. Pak je najednou leccos jinak! Některé číslovky prostě neobstojí! Nestojí.

Jistě, dnešní sochař si poradí s takovým viklanem, jako je pětka, osmička, či – ještě – hůř – trojka. To již umíme. Většina architektů oblibuje dvojku, ta stojí pevně a jistě. Ale vizualizujte si ty ostatní! No, jen si to zkuste! Tak zkuste si to…

Kde zjistíte problém hned, na první pohled? Ne, paradoxně to není sedmička, vesele stojící na jedné noze. Dobře vyvážená, podobá se kose, lidovému nástroji ze dřeva a kovu, sloužícímu k sečení trávy. Ne, sedmička ne.

Mnozí z vás vědí, že problémem je devítka, která se už teď tak trapně plete se šestkou, takže k chudince šestce se musí přidávat tečka. Devítka to byla, kdo umělcům i přizvaným architektům vzdorovala, ale nakonec ji přece pokořili a místo břicha na tyči, místo toho sloupu s pupkem nahoře, co trčí na jednu stranu, navrhli nové, elegantní řešení! Nožičkou proškrtnutý kruh.

Krása, uznejte sami. Dokonce i pro ty, kteří píší i číslice jedním tahem, se poměrně brzy našlo řešení.

Asi chápete, že teď už se blížím k závěru, k problému největšímu. Je to hned naše první číslice, jednička. Ta prostě nevyhovuje. Všimněte si. Začíná někde ve vzduchoprázdnu, pak pokračuje k vrcholu a padá dolů. Když si ji sochař vezme na modelovací stůl, zavrhne ten tvar ihned.

Jediná možnost by byla postavit ji na šikmo, o něco víc, než je šikmá věž v Pise, kvůli vyvážení. Socha jedničky. Sám jsem na tom pracoval několik týdnů takřka ustavičně, než přišla do atelieru Julie a upozornila mě, že takto nakloněná jednička se bude plést se sedmičkou. To mě přivedlo na to, proč někteří naši bližní nožičku sedmičky přeškrtávají! Zřejmě už kdysi dávno některým sochařům vadil tvar jedničky, nakláněli si ji a zjistili, že se plete a že se i oni pletli. Pletl jsem se po nich a nebýt Julie, bůhví jak bych se ještě pletl dlouho.

A potom, najednou, to přišlo, bylo to jako políbení můzy, jako vánek v letních záclonách, jako radost beze jména. Vzpomněl jsem si na jednu paní učitelku v mé druhé třídě, která psala jedničku nejen směle protáhlou, ale s oběma čárkami stejně dlouhými. Jakýsi nakloněný ostroúhlý trojúhelník. Tady je návrh.

Jak vidíte, jednička stojí pevně oběma nohama na zemi.

To co se zdálo tak obtížné, je hotovo.

Na prestižním světovém mezinárodním sochařském kongresu v Dolánkách u Turnova, poblíž Dlaskova statku, byl můj návrh nové jedničky přijat s nadšením a oceněn zvláštní cenou poroty. Byl jsem jmenován jakýmsi apoštolem nového psaní číslic a mohu vám sdělit, že tuto funkci přijímám s velkou odpovědností. Jsou totiž před námi další výzvy, digitální číslice…

Těm, kteří přijdou, zpívám do pochodu! Vzhůru sochaři! Do výše zdvihněte… Co vlastně?

Inu – teď je na čase, pustit se do práce mnohem těžší – ano, mnozí již potěžkávají a tuší. Na řadě jsou písmena.