Někdy se vám v hlavě najednou objeví kus písničky, všichni to tak asi máme a známe. Třeba na té Teorii memů paní Blackmore nebo mnoha jiných teoriích o tom, co bude potom, něco je.
Takhle se mi v hlavě objevil G. Brassens, jak ho přebásnil a zpíval J. Dědeček:
Stačilo možná malinko
a říkal jsi jí maminko
tý děvce co kunčofta shání,
Jo páni!
Od Brassense pro mě vede cesta zpátky (a ne ta od Remarquea). Cesta zpátky časem – do Francie, Paříže, k básníku Villonovi. Jenom zalistuju a už na mě dolehne jeho nádherné fanfaronství, jeho holedbání i výsměch:
…Když notáři, co sedí v suchu,/ „Pověsit!“ vyřkli, splaskla pýcha,/ a když jsem se už houpal v duchu,/ tak co? Že měl jsem zůstat zticha?...
Jeho radost ze života, smích:
…a když už nadcházel mu skon,/ co myslíte, že udělal?/ Máz burgundského vyzunk on,/ než se světem se rozžehnal
Jeho vzpurnost i pýcha:
…Špína je nám vhod./ Nás život vypliv. Plijem na život/ zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.
Zmatek člověčí:
Já u pramene jsem a žízní hynu…
Ale i obyčejný náš lidský strach:
…Však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
V několika básních popsal všechno, co máme, když žijeme a můžeme milovat život – tohle co píšu, není žádná minulost, já to cítím tady a teď a mám chuť vám rychle některé verše říct…
Nevíme, nikdo prý neví, kdy, jak a kde Villon umřel. Možná, že ještě žije! Pod mostem? Na zámku? Krmí labutě? Půjčuje u řeky lodě?
John Erskine o něm napsal knihu Nezbedný mistr balad. U nás paní Loukotková napsala knihu Navzdory básník zpívá a i když si Francoise trochu idealizuje, stojí ta kniha za přečtení.
Sám jsem z jeho veršů chtěl několikrát udělat pásmo, měl jsem domluvenou i hudební spolupráci, ale nějak k tomu zatím nedošlo.
Villonovo bouřliváctví, instinkt, mladé vidění světa a života!
Včera jsem zase listoval v přebásněních Františka Hrubína a napadlo mě, že možná ještě musím trochu počkat, než budu tohohle Francouze vyprávět a říkat nebo zpívat. Že na něj zkrátka ještě nejsem dost starý, napadlo mě.
Fortunou už mě nazývali staří /a ty mi laješ, že jsem vražednice?/ Ty, jehož světýlko tak kalně září?...
(Francois Villon, 1429 nebo 31 – 1463? Citáty kurzívou jsou z přebásnění O. Fischera. Autor fejetonu se narodil v roce 1955)
