Jeden čas se u lidí objevil zvláštní druh módy – začali mít obavy, že až umřou, tak nebudou docela mrtví. Spalování tehda nebylo běžné jako dnes. Pamatuju si, že byl dokonce nějaký Klub přátel žehu. Ani nevím, jestli přetrval dodnes. Zkrátka lidi měli strach, že se možná probudí pod zemí v rakvi a nedostanou se ven.

Co je k tomu vedlo? Zřejmě stačilo jen několik, možná jeden, dva případy zdánlivě mrtvých lidí, pohřbených zaživa a už to jelo.

Kvůli téhle módě se k rakvím těch bohatších zesnulých přidělávala různá zařízení, například onen domeček se zvonkem, aby byl nebožtík i dole pod drnem ještě nějaký čas spojen s hořejškem, se světem živých… Aby, kdyby se přece ještě tam dole probudil, aby mohl zatáhnout za táhlo a zvoneček v domečku nahoře na hrobě by zazvonil. Znáte nějaký takový případ? Snad z hororové literatury předminulého století.

Aby to konstrukční zařízení mělo smysl, musel by přece být na hřbitovech ve dne v noci hlídač s dobrým sluchem, možná na čtyřsměnný provoz, aby mu něco neuteklo. Musel by být nějak napojen na družstvo kopáčů, kteří by měli pohotovost, nebo by pohotovost držel malý bagrista? Větší místa posledního odpočinku, třeba takové Olšany v Praze, by musely zaměstnávat víc hlídačů a stanovit jim pravidelné obchůzky.

Ale pozor! Dostal jsem dopis od správce jednoho (adresa v redakci) hřbitova, že sledování a hlídání přídavných zařízení (zvonečků) by se vlastně týkalo vždycky jen několika dnů a jen čerstvých pohřbů… Mnohé případy by prý zvládli ohlídat i samotní rodinní příslušníci, v závorce bylo (hujer), nevím proč? Je to snad nějaké jméno?

Jeden takový příběh má ve svých Povídkách Malostranských geniální Jan Neruda (Doktor Kazisvět), tam ovšem domněle mrtvého nezakopali, teprve ho na hřbitov nesli, když jim rakev upadla pod nohy doktora Heriberta a ten zjistil, že… Ale přečtěte si to sami.

Jak neuvěřitelné věci umí kapitalismus, přesněji – zákon nabídky a poptávky, o tom se pro změnu můžete dočíst v knize mého oblíbeného Pana spisovatele, který se jmenuje Evelyn Waugh a kniha Drazí zesnulí… To je opravdu název!

Ne dopis, ale mail jsem potom dostal od výrobce elektroniky a ten mi navrhoval založení společné firmy na výrobu a prodej vysílačů (pro mrtvé) do ruky. Víte, takové ty elektronické tzv. chůvičky hlídačky ještě chápu, i když se matka pravidelným používáním možná vzdává instinktivního spojení s dítětem… Ale už jsou další vynálezy. Na zástavu dechu třeba. Zástava dechu? Jaké je 0,00 promile dětí, kterým se zastaví dech? Ale v tom je přece ten trik, vyděsit matky (co kdyby se to stalo zrovna mému děťátku) a pak jim prodat řešení. – A už jsme u toho… Kolik je těch, co se dole pod zemí v rakvi probudili?

Jen ten, kdo mě nezná, mi může navrhovat, abych se podílel na výrobě takové kraviny, co nikdo nepotřebuje a každý musí mít. I když – vlastně – proč bych do toho nešel? Lidi už vyděšení jsou! (I když něčím jiným, než co by je strašit mělo, myslím si…)

Cena mírná, nebožtíček dostane vysíláček do vychladlé ruky a když se dole v rakvičce ve tmě probere, najednou se mu tam rozsvítí malé světýlko, jakoby v tunelu a on zmáčkne tlačítko toho vysíláčku a jeho nejbližším příbuzným zazní zvukové znamení a přijde SMS zpráva… Než se k němu dohrabou, proběhne mu potom před očima celý jeho život a on se rozhodne být už lepším člověkem a možná v tom smyslu zapálí svíčku v kostele a složí i nějaký slib!

A tyhle bývalé nebožtíky potom budeme volit do politiky! Protože takoví už o životě něco vědí a pochopili co je důležité a že – jak se říká v jedné divadelní hře – je zakázáno cokoliv brát s sebou do hrobu. Kromě vysíláčku – moje pojmenování (mám na to copywright) a pramínku vlasů své milé.

Lidé, nebojte se! Nebojte se v klidu umřít! Nyní je tu naše nové a úžasné zařízení, které znamená jistotu! Podzemní vysíláčky. Objednávejte hned na www…

A to by v tom byl čert, aby si náš vysíláček nekoupili i ti, kteří se dají zpopelnit.