Většinou stromu poděkuju za dřevo, než ho porazím. Někdy, když můžu, tak zajdu předem oznámit budoucí poražení vílám,které ve stromech někdy žijí, aby si mohly najít nové útočiště. Ale protože skoro nekácím živé stromy, tak to není třeba.

Jednou se mi stalo, že jsem stromu zapomněl poděkovat, než jsem ho porazil. Bylo to v Lužických horách, předjarní lesní cesta byla zrádná a já jsem měl auto Škoda 120, kterých tehdy u nás jezdilo snad nejvíc. Ten strom jsem si byl týden předem obhlédnout, byl suchý a měl na sobě nádory, výrůstky, nejméně tři velké. A já jsem zapomněl poděkovat a rovnou nastartoval pilu a strom položil. Nařezal kmen tak, jak jsem si přál a naložil a přibral do vozíku i něco do kamen a vyjel. Nikdo o tom nevěděl a nechtěl jsem se na místě nijak dlouho zbytečně zdržovat. A potom to začalo – znáte to taky, když se něco má pos… tak se to prostě… tak.

Já jsem se tam na zhruba třech stech metrech nadřel a zmazal tak, jako málokdy jindy. Kola podklouzávala a zahrabávala se. Nejdřív uklouzla na zledovatělém povrchu a pak se zatočila do bláta. A já jsem musel podkládat větvemi, a někdy auto klouzalo i po těch mokrých větvích. Na dvou místech jsem musel prostě prostřít štěpiny z naštípaných špalků, aby to vydrželo a kola zabrala…

Naštěstí vždycky vozím sekeru. Kdybych hned na začátku šel do vesnice a našel někoho s traktorem, mohl jsem si to ušetřit, a byly dva takové okamžiky, takové momenty, kdy jsem si už řekl, že to prostě vzdám. Na jednom místě jsem musel dokonce vozík vyložit, popojet na bezpečnější půdu a tři špalky s nádory za autem dovalit. Na palivo, na to ostatní už jsem rezignoval. To byla opravdu tvrdá chvíle. Jenže traktor není nenápadný a bylo by o mně známo, že Patřičný krade dříví, jezdí autem do lesa a tak…

Zase jsem postupně špalky naložil, ještě jednou vystlal místa pod zadními koly větvemi, poslal bleskovou modlitbičku k těm kouskům modrého nebe nahoře mezi korunami a nasedl. A odjel. Ano, odjel! Konečně! Zpocený, špinavý, ale jo, odjel.

Ale tady ještě příběh nekončí - v létě o rok později jsem tou samou cestou šel, pěšky, jak jinak, a to už jsem skoro zapomněl na to martyrium s odvážením vloni v předjaří. Šel jsem k pařezu a k mláděti, které stálo vedle toho teď už bývalého staříka s nádory, a pohladil mu kůru. A on mi povídá – Zapomněls poděkovat. A já jsem řekl – Aha, tak proto. Proto všechna ta raubírna a honění. A kdyby ten mladíček, starší než já, měl hlavu, tak by pokýval.

Nevěříte? Vy nevěříte, že s námi stromy můžou mluvit?

No jestli ne, tak to si v lese dávejte radši bacha.