New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea.

Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.

 

Ukázka z knihy

1. Vládce vesmíru

     Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.

     A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.

     Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.

     V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“

     Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.

     „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“

     Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –

     – manželka stála přímo nad ním.

     „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“

     Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“

     Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.

    „A víš, že tam prší?“

     Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.

     „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“

     Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!

     „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“

     Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.

     Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!

     „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“

     Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –

     – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!

     Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.

     Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.

     „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“

     Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.

     Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.

     „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.

     Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.

     Další bodnutí ostnu viny.

     Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.

     Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“

     Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“

     Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.

     Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“

     Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?

     „Vím.“

     Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“

     Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“

     „Co jako?“

     „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.

     „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.

     Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.

     Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.

     „Tak pojď, Marshalle.“

     Vrátný u dveří je sledoval.

     „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“

     „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“

     To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?

     Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.

     „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“

     Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.

     Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.

     Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.

     Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“

     To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.

     Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“

     Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“

     Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!

     „Shermane?“

     Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?

     Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?

     Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?

     Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!

     Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!

     Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.

     Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.

     A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.

     „Prosím?“

     „Marie?“

     „Ano?“

     Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“

     „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.

     „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“

     Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.

     Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?

     Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“

     Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.

     V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!

     Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.

     Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.

     Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.

     „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“

     Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.

     „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“

      To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“

     Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“

     „Počkej, až ti povím…“

     Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“

     „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“

     „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“

     Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.

     „Brácha se každej den ve škole porval…“

     Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“

     Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“

     O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.

     Sherman zavrtěl hlavou.

     „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.

     Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.

     „Kdes to vzala?“

     „Líbí se ti? Znáš ho?“

     „Koho?“

     „Filippa Chirazziho.“

     „Ne, neznám.“

     Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“

     Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.

     „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“

     „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.

     „Jak štědré.“

     „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“

     „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“

     „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“

     „Hm.“

     „Tobě se nelíbí, viď?“

     „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“

     Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.

     Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.

     „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“

     Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.

     „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨

     Zíral na ni.

     „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“

     Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨

     Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“

     „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“

     „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“

     „Tohle je prkotina?“

     „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“

     Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.

     „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“

     „Shermane?“ ¨

     Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨

     „Shermane, pojď sem.“

     Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.

     Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko.

„Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“

     „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“

     „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨

     Pak se ho dotkla.

     Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.

     Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.

     Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.

     Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.

     Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.

     „Hodný Marshall, moc hodný.“

     Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.

     Po Judy ani vidu.

     Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.

     Postavil se do dveří.

     „Tak! Jsme zpátky!“

     Žádná odpověď.

     „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“

     Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.

     „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“

     Sherman vkročil do místnosti.

     „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“

     Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“

     „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.

     Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.

     „Judy, o čem to mluvíš?“

     Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“

     Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.

     „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“

     „S kým?“

     „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“

     „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“

     „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨

     „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“

     „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“

     „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“

     „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“

     „Judy…“

     „Stihnuls?“

     Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.

     „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“

     Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“

     Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨

     Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨

     – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –

     – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.

     Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.

     Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.

     Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář.

(1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)

 

Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.

 

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.