Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska.
Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.
Ukázka z knihy:
CHLAD
V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.
Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.
„Kdo je to?“ zeptal se.
„Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“
Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.
Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.
Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.
A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.
Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...
Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.
„Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“
„Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“
„Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“
„A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.
„Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“
Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.
„To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“
„Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.
PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?
Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“
Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.
Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?
Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.
Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.
Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.
A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.
Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.
Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.
