Když jsem se dozvěděl, že zemřel režisér Vojtěch Jasný, tak první, na co jsem si vzpomněl, byla píseň z filmu Všichni dobří rodáci. Určitě ji znáte: Naším údolím přes vodu vede most / jeho každý trám už dobře znám / ale já to vím, že včera zpíval drozd / abych nechodíval přes něj sám…
Ve filmu zazní – pokud si to pamatuju dobře, ale je možné, že se pletu – dvakrát. Na jeho začátku v hospodě. Všichni se dobře baví, tančí, atmosféra je uvolněná, radostná, přirozená – aby ne, vždyť je těsně po válce, nacismus je minulostí, a každý do budoucna pohlíží s nadějemi.
Podruhé ji – už jen instrumentálně – můžeme slyšet na oficiálně zorganizované slavnosti o pár let později. Atmosféra se změnila. Tančí se – ale na pódiu. Někdo se sice stále ještě i baví, ale už ne všichni. Naděje hlavních hrdinů se vytratily, a spolu s tím i štěstí.
Opakování té písně, jež je vlastně všechno jiné než opakování, je pro mě velice silným obrazem konce jedné naděje.
Jasný zemřel vpředvečer třicátého výročí toho, čemu říkáme sametová revoluce.
Byly to dobře zorganizované oslavy, že ano? Všude se komemorovalo – zřejmě abychom neztratili (nebo si nenechali ukrást?) naši paměť. Noviny měly své výroční seriály (i já jsem byl na jednom z nich účasten…), natočilo se plno rozhovorů, demonstrovalo se všude možně a za všechno možné i nemožné, přednášky se odpřednášely, a v různých městech jsme mohli jsme sledovat dokonce už i videomappingy (doba kráčí kupředu!).
I kvůli tomu jsem si vzpomněl na Jasného film a píseň z něj. Zdá se mi, že se historie, byť samozřejmě ne úplně ve všem (minimálně kulisy jsou jiné), jistým způsobem opakuje.
Po třiceti letech jsme byli svědky velice dobře zorganizované slavnosti se spoustou písní a veselí, ale vůbec nejsem si jistý, že se baví všichni; možná je nějak víc těch, kteří jenom přihlížejí.
Co vlastně zbylo ze všech těch listopadových nadějí?
Je ještě hodně těch, kteří je mají, nebo to už vyvanulo, a zbyla jen ta dobře zorganizovaná slavnost s tanečníky na pódiu?
Ten Jasného film se mi zdá dost jasnozřivý.
