Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání.

Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989.

Novinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu.

V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR.