Milí čtenáři, dnes jsem se rozhodl přeložit vám otevřený dopis, který německé vládě adresovala skupina světových intelektuálů. Jeho originál vyšel 13. října v deníku Die Welt.

Nejprve tedy samotný překlad, potom bude následovat pár komentářů k němu. Od této chvíle hovoří signatáři dopisu.

Německu hrozí, že přes veškerou snahu nesplní své klimatické cíle pro rok 2030. Odchod od jaderné energetiky přitom emise oxidu uhličitého pouze zvýší. Tomu je nutno zabránit.

V průběhu nedávné volební kampaně mluvily všechny politické strany o tom, že mladí Němci jsou zklamáni nedostatečnou angažovaností ve věci ochrany klimatu. Znepokojení mladých lidí je oprávněné.

Koncept vládní zprávy z léta tohoto roku předpovídá, že vaše země, bude-li politika roku 2020 zachována, nedokáže splnit svůj klimatický cíl, totiž snížit emise do roku 2030 o 65 procent proti roku 1990. Odchylka bude činit 16 procent a dosaženo bude pouze 49 procent emisí. Je jen těžké si představit, že by opatření přijatá od té doby dokázala tento rozdíl úplně pokrýt.

Německo nicméně nevyužívá všech možností, které má k dispozici. Kostlivcem ve skříni je skutečnost, že Německo navyšuje emise oxidu uhličitého ve své energetice tím, že odchází od jaderné energie. A to právě v době, kdy hlavní strategií k dosažení nulových čistých emisí je dekarbonizace výroby elektřiny.

Na konci roku 2021 mají být tři ze zbývajících šesti jaderných reaktorů, Gundremmingen-C, Grohnde a Brokdorf, s konečnou platností odstaveny. O rok později budou uzavřeny poslední tři, Neckarwestheim-2, Emsland a Isar-2. Tato o dvě desítky let urychlená ztráta schopnosti vyrábět elektřinu bezuhlíkovým způsobem, která přitom v současné době představuje dvanáct procent německé výroby elektřiny, povede nevyhnutelně ke zvýšení ročních emisí oxidu uhličitého o zhruba 60 milionů tun. V takovém případě bude totiž nutno spalovat fosilní paliva coby náhradu. Tato skutečnost zvýší německé emise, při přepočtu na rok 1990, o pět procent.

Vaše země si tento druh zbytečného zvratu v tuto chvíli nemůže dovolit. Po pandemii se opět výrazně zvedly německé emise CO₂. Předběžný odhad pro rok 2021 říká, že se budete nacházet jen 37 procent pod úrovní roku 1990, čímž nedosáhnete svého cíle (čtyřicetiprocentní redukce) o tři procentní body. V současné době se navíc protahuje i výstavba obnovitelných zdrojů a výstavba severojižního propojovacího vedení, a zvýšené ceny zemního plynu vedou ke zvýhodnění spalování uhlí.

Vašich klimatických cílů pro rok 2030 byste ještě mohli dosáhnout. Pořád byste ještě mohli změnit kurz a priority tak, abyste opustili uhlí dříve než jádro. Vše, co je k tomu potřeba, je nouzová úprava jaderného zákona, která by prodloužila termín pro další běh jaderných elektráren až na roky 2030-2036.

Mají vaši politici dost odvahy k tomu, aby tuto konkrétní změnu, jež by se jednoznačně kladně podepsala na množství emisí, ve vašem jménu uskutečnili? Nacházíme se v kritickém bodě klimatické krize. Takové nouzové opatření – jednoduchý posun odchodu od jádra na pozdější dobu – by si právem získalo respekt mladé generace i generací dalších.

(Následují podpisy 25 signatářů, mezi nimiž je v ČR asi nejznámější harvardský psycholog Steven Pinker.)

Konec dopisu a začátek mého osobního komentáře.

Milí signatáři, rád vás seznámím s jednou hrou, kterou tady v Evropě známe velmi dobře. Jako hlavní rekvizity v ní fungují stěna a hrách. Coby účastník hry hážete hrách na stěnu, dokud vás to nepřestane bavit. Vyhrajete, když … no, jednoduše: prostě nevyhrajete. Euro, nápor migrantů na hranicích, elektřina, to je jedno. Pořád stejný přístup.

Německo nemá ten sklon k pragmatismu, typický už po staletí třeba pro Británii. Vztah německojazyčných Zelených k jaderné energii by se dal vyjádřit oním otřepaným slovem nenávist, které se bůhvíproč uplatňuje jen na mezilidské vztahy. Odcházející vláda kancléřky Merkelové, kterážto v tomto směru párkrát změnila názor, už si s tak ožehavým tématem nebude pálit prsty. A nová vláda, ve které Zelení budou, nic takového nepřipustí, leda snad po dlouhém a velkém blackoutu (možná bychom mu mohli říkat greenout, to by sedělo více). Za mimořádný úspěch bych považoval i to, pokud Německo přestane aktivně sabotovat podporu jaderné energetiky na úrovni celé EU; i to by bylo slavné vítězství.

Německá společnost je svým způsobem obětí vlastního hospodářského úspěchu. Zelení mají disproporčně velkou voličskou základnu mezi mladšími ročníky v bohatších čtvrtích velkých měst (podrobný článek například o bavorských zemských volbách 2018), kde je obyvatelstvo zvyklé na to, že elektřina prostě je, jídlo prostě je, zvýšení cen o 30 procent ve jménu ochrany klimatu by bez reptání skouslo a málokdo z nich kdy navštívil fungující fabriku jinak než při exkurzi, jestli vůbec. Jejich školní a pracovní svět se vesměs sestává z tříd a kanceláří, kam může přece každý dojíždět tramvají a metrem, že? Vždyť městská hromadná doprava jim jezdí kousek od domu, a ještě navíc často.

Samozřejmě je taková vrstva v nějaké míře potřeba, ale otázka je, jestli by měla mít na intelektuální dění v zemi rozhodující vliv. V Německu bohužel rozhodující vliv má, kdežto třeba ve Francii ne; tam jsou Zelení sice ještě ujetější než v SRN, ale francouzská pravice jim nevyklidila duchovní a politické pole. Kdežto merkelovská CDU ano.

Ačkoliv se signatáři dopisu poctivě snažili zmáčknout všechna pomyslná tlačítka, která jinak na uvědomělou německou veřejnost fungují – zvýšené emise CO₂, pocit vlastní nedostatečnosti a zodpovědnosti, apel na osud mladých – v tomto případě mají patrně smůlu. Rád bych se mýlil, ale řekl bych, že kopie jejich výzvy, kterou nejspíš poslali i na samotný kancléřský úřad, se už na serveru dávno nachází ve složce Koš.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.