Před 30 lety byl evropský kontinent rozdělen železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. 9. 11. 1989 padla Berlínská zeď. O několik dní později se pod tlakem demonstrací rozpadly východoevropské režimy ovládané komunistickými stranami. Dnes se můžeme volně procházet místy, kde dříve stála zeď nebo plot oddělující Západ od Východu. Ke skutečnému sjednocení Evropy však nikdy nedošlo. EU se sice rozšířila na východ. V obou částech Evropy však fungují dost odlišné systémy. Velké rozdíly jsou vidět v přístupu k bydlení.

Smlouvou o znovusjednocení Německa začal ze dne na den v bývalé NDR platit právní řád SRN. Ostatní východní země své právní řády předělávaly na kapitalismus postupně. Světovou bankou (WB) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF) jim byly naordinovány recepty privatizace, liberalizace a deregulace. Noví demokraticky zvolení představitelé východních zemí doporučení tzv. Washingtonského konsenzu přijali. A prováděli je s poslušností, vídanou do té doby pouze u zemí, které prohrály válku a podepsaly bezpodmínečnou kapitulaci. V mnoha lidech vznikl dojem, že před 30 lety se východní země nezbavily nenáviděných diktatur a nezískaly svobodu, ale že se ve studené válce vzdaly. Ekonomickou transformaci provázelo kořistění, pro něž se vžilo označení „divoký Východ“. 

Můj dům, jejich hrad