Je dnes možné psát vůbec o něčem jiném? Nevím. Otevřu stránku Seznamu a už se to valí, jako Rolling Stones. Otevřu facebook a je to podobné. Jen jaksi pestřejší, protože protkáno černobílými fotkami mladších verzí daných uživatelů. Což hezky komentuje jeden z mnoha vtipů, kterých jsou sítě také plné: pár dní, co zavřely kosmetické salony a kadeřnictví, ukazují ženy své 20 let staré fotky. Ale tedy vážně a k tématu.
Vlastně je to celé nesmírně fascinující, nemyslíte? Jak v podstatě celý svět ovládla nepatrná, očím neviditelná breberka, s poetickým druhovým jménem Koronavirus. Ano, ten je nyní králem, vládne světu, vládne hlavně lidským myslím. A na trůn jsme jej dosadili my sami. Možná hlavně náš strach. Oprávněný či neoprávněný – to je předmětem mnoha dohadů, spekulací, výzkumů, moudrých vyjádření expertů.
Problém je v tom, že ona vyjádření jsou na celé škále stupnice. Od rýmy, lehké chřipky, přes něco jako chřipka, ale více infekční, po katastrofické scénáře odpovídající spíše řádění dýmějového moru. Stejně tak je to s opatřeními, která jsou v mnoha ohledech naprosto nevídaná a stejně tak nevídané je, jak se jim lidé v podstatě bez odporu podřizují. U nás třeba roušky. Dokonce se pokutuje, když ji nemáte. Přitom jejich použití v běžném, tedy přesněji nouzovém, životě je stejně tak diskutabilní. Tedy pokud nejste v nemocnici – kde vám zase mimochodem skoro k ničemu nejsou, protože nedostatečně chrání, či na místě s větším shromážděním lidí jako jsou např. obchody.
Ale protože je možné, že mohou zpomalit rychlost infekce, a to je nyní prý potřeba, tak jsou nakázány. Do toho čteme výzkumy a expertizy, které tvrdí pravý opak – tedy, že je třeba populaci nemocí promořit a získat imunitu. Jiní vědci říkají zase, že to je nepodložené – není prý nijak jasné, že člověk po absolvování nemoci získá imunitu. A tak dále a tak dále. Příkladů jsou hromady, ale není smyslem tohoto textu je všechny vyjmenovávat. Stejně jako se zabývat vlnou různých dohadů, pří, konspirací, domněnek jak vir vznikl, zda za tím byl nějaký záměr a pokud ano, tak jaký.
Chci poukázat, a nejsem zdaleka první, kdo si toho všiml, na jeden ze základních rysů těchto informací, totiž na jejich protikladnost. I mezi odborníky. Zkrátka a dobře ono se skoro nic jasně neví. Žijeme teď realitu nejistoty v přímém přenosu. Ono ne, že by tu jinak nejistota nebyla, ale nebyla tak zjevná a my jsme si ji raději nepřipouštěli. Žili jsme vlastně ve vatičce zřetelně nastavených vzorců fungování společnosti.
Obdobně se nyní nasvítila smrtelnost – což je další téma, které současný král světa vytáhl na jasné denní světlo vědomí. Mám dojem, že virus je buddhista. Jednou ze základních tezí Buddhovy nauky je konstatování pomíjivosti. Vše je podrobeno neustálé změně. Proměně. A vše složené se zase rozpadne. Nic na tomto světě není jisté. Jistá je pouze smrt a i její čas je zahalen – rouškou, nejistoty.
Jedna buddhistická zenová škola má celou meditační praxi a filozofii založenou na jediném slově: nevím. Mám pocit, že tento stav nyní zažívám vcelku často. Ne, že by se mi v mysli jaksi automaticky nekonšelovaly různé myšlenky a přesvědčení, jak to s tím virem a všemi opatřeními, je. Ale když se pak nad tím hlouběji zamyslím – tak prostě nevím. Nevím, jak to s korunovaným vládcem opravdu je, nevím, zda a jaký mají smysl opatření na jeho sesazení. Stejně tak nevím kdy a jakou se mi podaří pořešit práci, když dosavadní nejsou možné. Nevím, jak dlouho vydrží peníze. Nevím, zda se chytí stromky, které jsem zasadil, nevím, zda nepomrzly při jarních mrazících. Nevím, jaké bude zítra počasí, a nevím, jak a kdy zemřu a jak a kdy zemřou mí blízcí.
Nejistota je teď tak úžasně nahá! Je ohromnou výzvou se k ní vztáhnout. Často se lidé utíkají do předpokládaného bezpečí, které jim má poskytnout stát. Vedeni strachem, obavami přijímají bez odporu opatření, která by je jindy vyhnala do ulic. Snažíme se věřit ve smysl a účinnost těchto opatření, i když jsou stejně jako vše jiné předmětem nejistoty. A lidé, kteří je nějak zpochybňují, jsou někdy i předmětem odsouzení. Leckteří politici této situace využívají až zneužívají.
Nejistota je ovšem právě i brána možností. Náš starý známý svět zničehonic zmizel. Jak snadno! Je tu jakýsi mezičas. Karanténa. Možná inkubace. Líheň nových možností, nápadů, záměrů, vizí. Tedy prostor pro změnu – nedílnou to sestru nejistoty. Možná jste zachytili zprávy, že díky útlumu lidské činnosti se někde zlepšilo ovzduší, řeky jsou čistší, protože továrny stojí. Země si vydechla – a možná si nejeden z nás položil otázku, kdo je vlastně na planetě virem. A kdo má oči a chce tak to vidí. Vidí, že nepotřebujeme tolik produkovat a spotřebovávat. Obdobně jako jste možná zahlédli grafy kolik lidí zemře na důsledky podvýživy v porovnání s čísly nynější epidemie. Stejně jako by stálo za to se podívat na počty lidí umírajících na civilizační choroby, na něž má zásadní vliv právě otrávené prostředí a neurotický životní styl.
Otázka samozřejmě je, čemu všemu dovolíme vyklubat se z tohoto zlatého vejce. Zda třeba skutečnou praktickou celospolečenskou snahu o zlepšení, uzdravování životního – tedy našeho, prostředí. Protože nyní je vidět, že když se chce, tak jde skoro vše. Či naopak jaksi automaticky a nenápadně si necháme líbit setrvání různých restriktivních opatření, jako např. sledování přes mobily - protože přece bezpečnost.
Kdo je další nedílnou družkou nejistoty? Je to naděje. Naděje na příznivé děje. Tak uvidíme, která vejce vysedíme, kterou budoucnost si zvolíme. Chovám si naději, že je to stále na nás.
