Ve vší úctě ke všem hercům Divadla Járy Cimrmana, jsou mezi nimi dnes (a po smrti Ladislava Smoljaka, Pavla Vondrušky či Jaroslava Weigela) již jen tři naprosto od scény neodmyslitelní: Petr Brukner, Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka. A posledně jmenovaný právě vydal své pozoruhodné úvahy.
Miloň Čepelka (*1936) je synem účetního a na vysoké škole byl spolužákem Zdeňka Svěráka (*také 1936). Poté tři roky učil (1958-1961) a nato pracoval do roku 1969 v Československém rozhlase. Roku 1967 spoluzaložil Divadlo Járy Cimrmana. Kromě herectví, moderování a dokonce zpívání šansonů je literárně činný a vedle dvaceti knih (už roku 1964 mu vyšla první básnická sbírka Když se dnes nevrátím) napsal nebo spolunapsal vícero her, na dvacet scénářů a mnoho písňových textů, mimo jiné pro dechovky. Trochu překvapivě byl i pravidelným přispěvatelem sobotního naučného rozhlasového pořadu Meteor. V letech 1964–1965 byl členem redakční rady časopisu Tvář.
Několik televizních scénářů vytvořil i ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem, například Muž, který se spustil, což je komediální příběh s písněmi Zdeňka Petra, ve kterém se hlavní hrdina (představovaný Janem Hrušínským) spouští hned ve dvou významech, z nichž ten nepřenesený má odvážné slaňování z Nuselského mostu do lodžie starého činžovního domu své milé (Jelena Juklová), a to po vzoru imaginárního filmu Říkali mu Pavouk. Dodejme, že toto dílo týmu Svěrák-Čepelka, jehož námět se bohužel brzy stal lehce kontroverzním, nebývá vůbec reprízováno navzdory tomu, že tu hrají například i Nataša Gollová, Václav Trégl, Jan Libíček, Vladimír Hrabánek a František Filipovský.
Skok sem, skok tam je čtivou sondou do jednoho osobního světa a vyprávění představuje ucelenějším pohledem na svět, než naznačuje podtitul, přičemž léta šedesátá jsou v tomhle vesmíru obdobím klíčovým a my cítíme, nakolik tam autor vědomě či bezděky zůstává šťastně zakořeněn. A moc šťastný byl i nápad vyprávět o sobě v třetí osobě – a nepominout ani potkávání a setkávání s různými osobnostmi, ať už s nimi jako takovými, anebo prostřednictvím jejich prací. Vynořuje se tak před námi například spisovatel-ruralista Josef Knap (1900–1973) a figuruje zde rovněž Olga Hostovská, dcera známého spisovatele Egona Hostovského (1908–1973).
„K Hostovskému ho to táhlo od dětství asi podvědomě,“ píše Čepelka sám o sobě, „kvůli jeho zranitelnosti a kvůli prožitku křivdy, vnitřně snad přiznané, které se na svých blízkých dopustil v mládí. V mládí, ano, vždyť od své rodiny odešel, když mu bylo jedenatřicet. Třebaže kvůli zřejmému ohrožení života. Úspěšný Žid by zcela jistě skončil v koncentráku v plynové komoře, ostatně jako všichni jeho sourozenci a příbuzní. Ale odejít od prvorozené jediné dcerky teprve tříleté a rozvést se s manželkou, byť proto, aby ji ochránil, a odejít hlavně se slibem, ať už vysloveným, nebo jen tiše předpokládaným, že bude-li jim osud příznivý, až válka a nebezpečí pominou, vrátí se k nim oběma, a pak přijet ze zámoří s jinou manželkou a jinou dcerou, to muselo vyrýt velký šrám do jeho sebejistoty. A co teprve do ublížených, tak dlouho se živících oprávněnými nadějemi. Aniž ho máme právo soudit. Nejde o soud, nýbrž pochopení... Ničeho nelitujme, ale vždycky bychom měli jak žádat o odpuštění, tak i sami odpouštět svým soudcům, i když jsou samozvaní a my jim talár nepřidělili.“
Skrz pohled na vlastní život Miloň Čepelka předvádí souběžně čas přítomný a odlesk čehosi, co již mizí, anebo zcela zmizelo. Málokterá z nových knih stojí za přečtení více.
Miloň Čepelka: Skok sem, skok tam. Příběhy, glosy, poznámky, polemiky, úvahy z let 2017–2019. Odpovědný redaktor a autor doslovu Josef Pepson Snětivý. Nakladatelství Čas. Řitka 1919. 160 stran.
