Když byl Jaroslav Foglar (1907–1999) za normalizace umlčen, řešil nedobrovolnou klauzuru také rozesíláním takzvaných Hromadných dopisů, jak je sám nazýval. Jedná se o na cyklostylu rozmnožené dopisy pro více adresátů naráz, zřejmě ze setrvačnosti pokračoval v té „autopropagaci“ i po převratu až do smrti, takže dospěl k dopisu číslo 49.
Padesátý dopis už nevznikl, nicméně jde také o otázku správného číslování. Ve vůbec prvním kompletní vydání těchto textů Skautskou nadací Jaroslava Foglara jsou totiž oficiálně vydány i další tři jeho psaní fanouškům. Hromadné dopisy Jaroslava Foglara vyšly již péčí jeho Sdružení roku 1993, nicméně tato publikace končí již tzv. Hromadným zimním dopisem číslo 26. Roku 1997 následovalo pak doplněné vydání té samé publikace, kde má poslední text datum v záhlaví 20. 12. 1996 – a číslo 44.
Nejnovější publikace pak už jen přidala na konec pět dalších dopisů, jejichž význam je ovšem sporný; tak jako je diskutabilní původní smysl veškerých jeho veřejných psaníček od toho dvaadvacátého z 5. prosince 1990. Předchozí dopisy byly vesměs pochopitelnou náhražkou z času, když jejich autora režim potlačoval, ale všechny následující se staly spíš rituálem, zvykem. A ne-li absurditou, anachronismem dozajista.
„Vydali by teď ode mě i telefonní seznam,“ vyjádřil se Foglar po roce 1989 a měl v podstatě pravdu. Zakazování bylo náhle nahrazeno až přemrštěnou adorací, ba kultem, a dobře je to vidět ještě i na reakcích současných zájemců o třetí vydání dopisů, které bylo takřka okamžitě rozebráno, takže v únoru následoval dotisk.
Ten se nelíbil některým z fanatických sběratelů, protože v jejich očích okamžitě snížil cenu jimi získaného třetího vydání. Ale což. Koupili jako „samostatnou položku do sbírky“ i právě tento dotisk. Je ovšem otázkou, zda tito lidé Foglarovy dopisy také čtou. Někteří jistě, ale jiní jsou jen střadateli, odškrtávači položek – a mají foglarovky jako poštovní známky. A podobným bláznovstvím kdysi sám ohrožen si to jako člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara umím představit.
Jaroslav Foglar seznamoval prostřednictvím Hromadných dopisů čtenáře s novinkami ze svého života a v mnohém byly obdobou Tam-tamu, známého časopisu Rychlých šípů, který také oficiálně nevycházel, ale byl psán a kreslen v pěti exemplářích a nato se střídal v rukou předplatitelů na pěti trasách, aby se nakonec nakonec šťastně vrátil ke svým původcům (jen sem tam některá z pěti kopií zmizela). Takto rafinovaně sice Foglar své dopisy nešířil, ale rozhodně představovaly jiskérku záškodnictví v konkurenci se šedou stejností tehdejšího denního tisku, kde pro jeho dílo nebylo místo.
„Hromadné dopisy“ Foglarovi nenahrazovaly běžnou korespondenci, té se vždy věnoval až neúměrně hodně, ale doplňovaly jeho odpovědi fanouškům a čtenářům o zprávy, které by jinak musel stále opakovat. Už 25. ledna 1965 napsal Foglar dopis, ve kterém se obrací k přátelům a „bývalým“ čtenářům a čtenářkám. Byla to reakce na asi pět set dopisů, které mu přišly po diskusi o jeho knihách ve Zlatém máji a otištění jistého článku v Mladé frontě. Zajímavé je, že tu svůj dopis přirovná ke svým provoláním v někdejších Bobřích hrázi, kdy se ještě vynořoval na klubovních stránkách Mladého hlasatele či Vpředu. Není to analogie zcela nemístná.
Podobný, i když kratší dopis následoval za více než dva roky, v září 1967, a to po jeho šedesátinách, k nimž obdržel řadu gratulací. Ale nepřerušenou řadu zahájil teprve nedatovaný dopis z 20. prosince 1973. A nejprve rozesílal ta psaníčka vždy jenom na konci roku, vlastně i místo péefek, a první dva dopisy neočísloval. Ale ten z „Vánoc 1975“ již dostal číslo tři.
Od roku 1979 začal ovšem rozesílat i „hromadné dopisy“ jarně-letní, aniž by je čísloval, a teprve roku 1987 dal podobné zprávě z jara číslo 15. Cítil přitom, že by obě řady dopisů bylo na místě sjednotit. A tak učinil roku 1993 skok v číslování a letní dopis rovnou dostal číslo 35. K pořadovému číslu 27, které mělo následovat po dopise z konce roku 1992, připočetl totiž ve svém „Nejuliánském kalendáři“ prvních osm nečíslovaných jarně-letních dopisů.
Zvláštností je pak už pouze krátký dopis z ledna 1980, který nebyl ani očíslován, ani později zahrnut v přečíslovaný korpus. Postrádá oslovení a obsahuje podtrženou, vloženou větu o tom, že autor „tolik“ potřebuje „potěšit a povzbuzovat“ právě skrze dopisy. Foglar píše, že pracuje i včetně víkendů až „18 hodin denně“ a zmíní se o své – tehdy už 102 roky staré – mamince, která právě ochrnula a poté i oslepla. „A já jsem na celou péči o ní a o domácnost sám. Nelze sehnat zdravotnickou pečovatelku, ani pomocnici do domácnosti.“
Až do čísla 19 – z Vánoc 1988 – byly Hromadné dopisy rozmnožovány cyklostylem, od čísla 20 z léta 1989 jsou xeroxované. Nová publikace obsahuje i některé jejich přílohy a varianty, také ukázky přípravných podkladů. Publikace o formátu A4 má překvapivých 72 stran a čtyři strany barevných příloh. Obsahuje i poštovní obálku s původním razítkem a pražskou adresou v Korunní, na které Jaroslav Foglar žil víc než šedesát roků: v letech 1914–1978.
Jaroslav Foglar: Hromadné dopisy Jaroslava Foglara. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 23. ledna 2020. Dotisk v únoru 2020. (Nadace plánuje další dotisky.) 76 stran.
