Začátkem 40. let 20. století v Oxfordu, v závětří zuřící bleskové války, studenta Everta osudově uhrane jeho mladší spolužák, antický krasavec David Sparsholt: nejnovější kniha Alana Hollinghursta začíná jako klasický zástupce žánru akademického románu. Zdání ale klame – úvodní vzpomínkový text, líčící poněkud zvláštní vztah nesmělého Everta a nápadně sebevědomého Davida, je totiž klíčem postupně odhalujícím jednotlivé vrstvy osudu Davidova syna Johnnyho.
Román nás od 2. světové války dovede až do velmi nedávné minulosti, obdobím britské energetické krize šedesátých let, dusnem londýnských gay klubů let sedmdesátých a osmdesátých i smutně malebnými salony neodvolatelně stárnoucích intelektuálů, jejichž domy postupně chátrají a přátelé umírají. S Johnnym prožijeme období pubertálního tápání, hledání profesního, milostného i sexuálního, poznáváme ho jako zodpovědného otce i jako vynikajícího portrétního malíře, který je z titulu svého povolání dychtivým a přesným pozorovatelem osudů odvíjejících se v jeho blízkosti. A po celou dobu si s sebou nese Kainovo znamení svého příjmení, návnadu přitahující neutuchající a ne vždy vítanou zvědavost – přídech jen zdánlivě pozapomenutého skandálu, který svého času otřásl celou Británií.
Milovník umění, architektury a Londýna Alan Hollighurst vystavěl i tento román jako křehkou stavbu z impresionistických detailů, sarkastického humoru a precizně vystižených situací na pomezí krásy a trapnosti.
Ukázka z knihy:
Sexuální příhody mých přátel se mnou obvykle ani nehnuly, ale tentokrát na mně můj šok byl nejspíš poznat. A o to, aby mě šokoval, mu nepochybně také částečně šlo, chtěl mě šokovat jak tou skutečností, tak tou syrovou větičkou; myslím, že zaskočil i sám sebe. Ucítil jsem žár čehosi temně tajemného, dokonce hříšného, a abych zamaskoval své ztuhlé rysy, vrátil jsem se k oknu a shlédl dolů na nádvoří, jak to dělával můj tutor, když budoval nějaký složitý argument. Pochopil jsem, že budu muset Evertovo tvrzení patrně prověřit. Tohle „měl jsem ho“, to bylo něco, co Peter Coyle prohodil tak jednou týdně, ale co to přesně znamená, to člověk nevěděl a ptát se na to nechtěl. Teď jsem se také ptát nemohl. „A co Connie? Vždyť je to absurdní,“ řekl jsem jen.
„Connie odjela na pár dní domů, na strýčkův pohřeb. A kromě toho Drum má toho v sobě absurdního dost.“
„O tom nepochybuju –“
„Tím chci říct, že není srozumitelný v tom smyslu, v jakém jsi srozumitelný ty.“ Dneska z Everta mluvilo cosi úmorně záhadného, mísil se v něm vzdor s úzkostí. Ale nejspíš měl pravdu. Vybavila se mi Sparsholtova nečekaná včerejší návštěva, a jak se skoro zdráhavě ptal, kde je Evert. A teď jsem si s obezřetnou zvědavostí blížící se závisti mohl letmo představit ty dva spolu. Ne že bych Evertovi záviděl samotný ten akt, byť jsem si ho představoval. Zneklidňovalo mě, že ho vykonal. Jeho tělo poznalo cosi nevyjádřitelného a nezapomenutelného, a tato znalost mu v mých mladých očích dodávala nedefinovatelnou auru životní zkušenosti.
Jestli jsem ho k vyprávění celého toho příběhu přiměl, nebo jestli k tomu byl odhodlaný tak jako tak, to nevím. I on sám pořád ještě jako by nevěřil, že se to stalo, že na tomhle nejnepravděpodobnějším ze všech míst vyhnala láska do květu. Chtěl to ze sebe dostat, a já měl pocit, že to, co poslouchám, je to nejpůvodnější znění: pozdější úvahy o tom, jestli náhodou někdo neřekl nebo neudělal něco jinak, by nejspíš nebyly k ničemu dobré. Dodnes nemohu vyloučit, že možná v některých ohledech přeháněl, a působilo mi zvláštní potěšení, že jeho vítězství nad Drumem bylo vítězstvím nade mnou, na kterého tak dlouho a zbytečně žárlil. Přesto jsem ale cítil, že se mi dostává základní pravdy. A teď ten příběh předávám tak, jak jsem do něj směl nahlédnout.
Předešlého večera se v jídelně dvakrát střetli pohledem: napoprvé David okamžitě uhnul očima, ale než se napodruhé odvrátil a pokračoval v hovoru se svým sousedem, lehoučce zvedl obočí a potlačil úsměv, a Evert si byl jistý, že během následující minuty si ho David uvědomil a že se tu něco nejen kvituje, ale i slibuje. Samo sebou něco velice nepatrného – byla to křehká první kapitola přátelství, která se pořád ještě dala zmuchlat a zahodit, aniž by to pro Davida znamenalo nějakou citelnou ztrátu. Ale o tom, že od onoho večera v hospodě přátelé jsou, zjevně nebylo sporu. Když po jídle vstali k modlitbě a všichni skláněli hlavy, proběhl jen letmý pohled – ale když potom scházeli jako hejno světlušek ze schodů, připadalo Evertovi už nevyhnutelné, že ho za loket chytila čísi dlaň a paprsek světla vystřelil vzhůru k tváři těsně vedle té jeho. Působil takhle přímo ďábelsky a o půl minuty později se ještě stále ve tmě zářivě vpisoval na sítnici, i když ve skutečnosti skoro nebyl k rozeznání; ale co se děje, to pořád ještě nebylo vůbec jasné, a žádný z nich neřekl ani slovo, dokud nedošli na nádvoří, kde by se normálně rozešli opačným směrem. Tma zatemnění nedávala prostor pro zdvořilou nerozhodnost – Evert o něj mohl v okamžiku přijít. Věděl, že ten stisk i záblesk baterky nemusely být víc než dětinské šaškování; představoval si to nedorozumění, a jak se pak bude rudý hanbou vracet sám do vlastního pokoje; ale jeho bušící srdce ho přinutilo vyrazit vedle Davida, a pak o něj vlastně náhodou v té tmě zakopl – cítil, jak po něm jeho silná dlaň zase hmátla a podržela ho. „Jsi v pořádku, Everte?“ zeptal se David a spěšně se zasmál; a pak se velice nevzrušeným hlasem, v němž jako by se vynořily a zase zanikly všechny ty věci, které by byl udělal radši, zeptal: „Tak co máš dneska v plánu?“
„Ale… nic…“ odpověděl Evert a na okamžik zahlédl, jak se Roderick Ransom i Peregrine Pickle, o nichž měl tenhle týden napsat esej, řítí do temné propasti, na jejímž dně už v osamění ležely Drydenovy hry a Život Samuela Johnsona.
„Nechtěl by sis pak zajít na pivko?“ A teď si zase Evert představil nezřetelný dav všech těch mužů, se kterými by David mohl jít do hospody.
„No, ano, dobře – jestli chceš,“ řekl a samým vzrušením to zaznělo skoro váhavě. Byla to otázka, kterou chtěl položit, a nepoložil snad stokrát on sám, a připadalo mu, že v Davidově hlase cítí mírnou ležérní nervozitu, jako kdyby si to i on musel nazkoušet. Zachoval ale chladnou hlavu. „Connie půjde taky?“
„Ne… ne, ta odjela na pár dní domů. Umřel jí strýček.“
„Aha, to mě hrozně mrzí,“ řekl Evert – a samým štěstím mu jí ve velkoryse překypujícím návalu citů skoro přišlo líto. Samozřejmě to zároveň znamenalo, že David prostě potřebuje někoho, s kým by zabil čas, a tenhle divný druhák, který ho má zřejmě docela rád, se k tomuto účelu očividně hodil stejně jako kdokoliv jiný. Od Everta se s největší pravděpodobností očekávalo, že bude vyjadřovat lítost nad Conniinou nepřítomností a neustále opakovat, jak úžasné je to děvče. „V kolik by se ti to hodilo?“ zeptal se.
„Určitě máš spoustu práce,“ řekl David.
„Ne, nemám – vážně,“ ujistil ho Evert.
„Tak co kolem osmé?“
„ Dobře, to je skvělé.“ Cosi v něm se toho pětačtyřicetiminutového odkladu dychtivě chytilo, a Evert vyrazil do svého pokoje, přecházel sem tam, neustále se díval na hodinky a pokaždé měl pocit, že se buď zastavily, nebo jdou napřed.
Když sešel k Tomově bráně, David už tu stál a vypadal nedočkavě. „Chceš jít do Marlborough House?“ zeptal se. Evertovi připadalo, že svého pozvání možná lituje.
„Kam chceš,“ řekl přívětivě, i když srdce mu bušilo jako splašené. Chvilkami se v jeho chování projevovala uhlazená odtažitost, napjaté vytržení. Do Marlborough to pěšky trvalo deset minut přes Follyho most a pak směrem od centra, do čtvrti, kam moc studentů nezacházelo. Cítil, že David to místo vybral, protože s ním chce být sám; a teprve když vykročili po St. Aldate’s Street, uvědomil si, že David pravděpodobně spíš nechce, aby je spolu viděli jeho kamarádi veslaři. Ale možná byla pravda oboje. „Trocha pohybu nezaškodí,“ řekl.
„Jestli tomuhle říkáš pohyb…“ prohodil David – v té tmě se dalo jen těžko odhadnout, jak vážně to je míněno. Evert už vytušil, že David humor vnímá spíš přes situace než přes tón hlasu a že ironie ho spíš irituje, pokud mu dokonce úplně neuniká.
„Tebe se to samozřejmě netýká,“ prohlásil pevným hlasem a na pár kroků se dotkli rameny. Věděl, že je starší a mnohem kultivovanější, ale už předem se té postavě vedle sebe tolik kořil, až téměř zapomínal, že jsou sotva přátelé. Ten těžký nepoměr jejich vzájemných pocitů vnímal, ale v tom závratném opojení si s tím nelámal hlavu. Rozpačitou neochozenost jejich první společné cesty ve dvou vnímali určitě oba. Vysoko nad sebou na západě zaslechli vzdálený hukot letadel, David cosi zabručel a vzhlédl. Když vykročili z kopce, zapadající měsíc se schoval za vysoké zdi koleje, a když došli k řece, zmizel za mrakem. Evertovi David připadal stejně stísněný jako odhodlaný.
K hospodě se dalo dojít přímou cestou po silnici, ale v polovině mostu Evert ucítil, že se David dotkl jeho paže, a pak přešli na opačnou stranu – a o třicet vteřin později už ho následoval po úzké lávce, která vede mezerou v zábradlí dolů na říční břeh. Evert by po vlečné stezce sám večer nešel ani za nic, tma jako by tam byla ještě hustší než na ulici, ze které právě sešli, řeka se v první chvíli jevila jen jako překotný, nepravidelný chlemtavý zvuk, a jak šli dál, proměnila se v širokou, sotva viditelnou skutečnost stáčející se k severu – na protějším břehu se v tu chvíli proti šedým mračnům začaly rýsovat haly a komíny plynárny. Byla to další malá zkouška nervů, Evert se úzkostně zasmál a bleskl baterkou a David řekl: „Tohle radši nedělej“ – jako by se mohli prozradit.
V hospodě se po hmatu procpali do rozjařeného, zářícího lokálu: pár hlav se otočilo a i Evert zůstal na Davida nevěřícně civět. „Co si dáš?“ zeptal se tiše. Ale David působil zmateně, ne snad kvůli té chvilkové pozornosti hostů nebo kvůli Evertově utkvělému pohledu, nýbrž proto, že samotný podnik nepasoval k představě, kterou o něm měl, když se sem vydali.
„Musí tu být ještě jeden výčep, ne?“ řekl, a pak, když nakoukli za dveře do prázdného salonku: „Půjdeme sem.“ Pro Everta to bylo málem, jako kdyby spolu šli na hotel – zavřel za nimi dveře a zjistil, že se na Davida skoro nedokáže podívat. Rozepnuli si kabáty a pověsili je na věšák, Evert jim došel pro pintu polotmavého a světlého a přinesl je ke stolu, kam si David sedl, pod matné stropní světlo, do podivného syrového pachu mokrých závěsů a ohně přidušeného koksem. Teď viděl, že David se na cestu převlékl, že si vzal staré flanelky a doma pletený svetr, který byl nepochybně vyrobený pro toho mnohem menšího chlapce, kterým před dvěma lety byl. Nízký stůl měl odřenou měděnou desku, a když k němu přistrkoval sklenici, trochu to zarachotilo. Zvedl vlastní sklenici k bradě, podíval se Davidovi do očí a poprvé v životě řekl: „Tak na tvoje!“
Alan Hollinghurst (*1954) je anglický spisovatel, básník a překladatel, držitel řady literárních ocenění včetně Man Bookerovy ceny (2004) za román Linie krásy (č. 2012). Českého vydání se roku 2012 dočkal – stejně jako Linie krásy v překladu Michaly Markové – i jeho román Cizí dítě.
Přeložila Michala Marková, doslov Petr Fischer, nakladatelství Odeon, Praha, 2019, 1. vydání, 544 stran.
