Roku 2013 vyšla v nakladatelství Pistorius & Olšanská útlá kniha s názvem Adresát Ladislav Verecký. Jedná se o svazek korespondence uspořádaný Janem Šulcem a redakčně zpracovaný – stejně jako další tituly dotyčné edice Scholares – absolventy nakladatelského semináře Vladimíra Pistoria na FF UK, v tomto případě pěticí studentek bohemistiky.
Těžiště knihy představují tři oddíly, obsahující v souladu s podtitulem Dopisy Svatavy Antošové, Ivana Jelínka a Ivana Diviše listy trojice jmenovaných zvučných jmen české literatury a uvozené jejich krátkými medailonky. Již na první pohled jde o sestavu pisatelů značně různorodých – a zde vstupuje na scénu titulní postava novináře a knižního redaktora Ladislava Vereckého (1955–2010). Právě jemu jsou určeny všechny přítomné dopisy, představující ovšem (jak objemem, tak množstvím zastoupených pisatelů) pouhý zlomek korespondence, kterou obdržel během svého dlouholetého redaktorského působení v nakladatelství Československý spisovatel.
Nejstarší vrstvu textů tvoří korespondence Svatavy Antošové (*1957) z let 1986 až 1993, jež poskytuje cenné svědectví o nejranější etapě literární dráhy dnes uznávané básnířky. Začínající autorka překvapuje svou otevřeností, neřku-li drzostí vůči redaktorovi a jím reprezentovanému nakladatelskému domu – ohledně posudků a následně vydávání svých textů projevuje značnou netrpělivost a současně neochotu slevit ze svých uměleckých představ. Její vztah s Vereckým rychle přechází v blízké přátelství, což se v dopisech projevuje narůstajícím množstvím vylíčených osobních úvah a prožitků.
Druhý oddíl obsahuje listy českého exilového básníka Ivana Jelínka (1909–2002), pocházející s jedinou výjimkou z rozmezí let 1990 a 1993. Přestože také on časem navazuje s Vereckým vztah ryze přátelský, zůstává jejich vzájemný tón o poznání formálnější, na což měl nepochybně vliv i značný věkový rozdíl. Pro Jelínkovy dopisy je typický humor a hra s jazykem a autor žijící v Anglii v nich hojně glosuje neuspokojivý porevoluční vývoj v rodné zemi.
Poslední soubor představují dopisy Ivana Diviše (1924–1999), zasílané Vereckému – s několikaletou pauzou – od roku 1990 až do básníkovy smrti. Vedle specifického pisatelova stylu, vyznačujícího se bohatým a hravým jazykem, je nepřehlédnutelný Divišův svérázný humor a jeho vypravěčské puzení dosahující až pábitelských rozměrů (za pozornost stojí především jeho stylizace do nejrůznějších fiktivních postav a parodické využívání komunistického žargonu), což činí četbu jeho listů poměrně náročnou. Diviš si podobně jako Jelínek nebere servítky při komentování českých poměrů („Hlavně že mrdýř a recesista Milan Knížák je rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové.“, s. 85) a pozornost si zaslouží též jeho nadmíru vřelý, ba místy až majetnický vztah k Vereckému („Šemíku, Perune hromovládný. Nový občane Sovětského svazu! Není, Ladislave, v kraji zvykem, abych se já doprošoval o dopisy bližních. Přistihuji se však, že ve Vašem případě je tomu naopak. Je to možné? Ano, jest!“, s. 102).
Navzdory titulu a tvrzení editora Šulce, že přítomná korespondence vypovídá mnohé o Ladislavu Vereckém, jeho redaktorské práci a dobových poměrech, hlavními hrdiny této knihy je trojice výše jmenovaných básníků a Denis, jak se adresátovi jejich listů také přezdívalo, zůstává povýtce (slovy autora zasvěceného doslovu Petra A. Bílka) „protagonistou implikovaným“. To ovšem nic nemění na faktu, že pečlivě vypravená kniha Adresát Ladislav Verecký je čtivou a hodnotnou výpovědí o významných českých básnících tří různých generací i životních osudů.
Adresát Ladislav Verecký. Dopisy Svatavy Antošové, Ivana Jelínka a Ivana Diviše. Ed. Jan Šulc, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2013, 1. vydání, 128 stran.
