Marek Šindelka se v nové verzi románu Chyba vrací do atmosféry ekologického zjitření, Ewald Murrer dal ve sbírce Noční četba prostor parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci a trefné rýmy Jany Štroblové ve sbírce Do nikam tendují až k lapidární aforistice.

Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019)

Druhá verze stejnojmenného románu z roku 2008. Šindelka (1984) je z autorů, kteří jsou lechtiví na aktuální témata. Před třemi lety pojednal migraci v románu Únava materiálu, zde se vrací do atmosféry ekologického zjitření. Kriminální případ pašeráka exotických květin rozpracovává do chmurné vize klimatického hororu. Prší z příšerně zbarvených mraků a povodně pohřbívají města, což jaksi kontrastuje s přílivem řečí o suchu, jež slyšíme ze všech stran. Je ovšem pravda, že květeně metafor by se v suchu nedařilo tak, jak jsme toho svědky v Chybě. Zabijáci nejsou jen mezi lidmi, ale i orchideje dokážou své, dvojice vyšetřovatelů by mohla vyprávět. K tomu rutinní zrcadlení identit postav, abych nezapomněl na fikční triky.

Ewald Murrer: Noční četba (Aula 2019)

Ptám se, odkud vyvěrá tahle recidiva dekadentní poetiky. Ironický výstup na romantizující koturn, jako by prozrazoval v pozadí autorovo bolestné prožívání světa, který se hravě obejde bez poezie. Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci. Příběhy ze hřbitovů, lesů, pouští i moří jsou neseny volným veršem a vede k nim genetická linie od básní v próze ze Zápisníku pana Pinkeho. Murrer zálibně potěžkává nářadí z pokleslých šestákových spisů a je za tím cítit štítivý odstup od exhibicionismu postmoderních výlevů a stesk po svobodné hře vně stádnosti mód.

Jana Štroblová: Do nikam (Theatrum mundi 2019)

Ne nadarmo a bez užitku pro svou tvorbu překládala Štroblová poémy Mariny Cvetajevové. „Poéma? Kdeže! Svět nestojí o skladbu, / když je sám rozpadlý. Řád je v něm utajen,/ legendy změněny, pravda v pochybách zakleta,/ poému nenajdeš, tohle víš opravdu;/ čteš zmatené útržky černého sukna jen,/ jakým je obestřena planeta“. Zeitdiagnose! Básnířka v zajíkavých verších promítá osobní životní bilanci na plátno této doby, exodus privátní rezonuje v exodu jedné verze světa. Rozkolísané bezpečí domova, kriminalita, migrace, všeobecný úprk bez cíle (do nikam), útěky od paměti a Boha. Kdepak rétorika, autorka v trefných rýmech tenduje až k lapidární aforistice. Blesky nečekaných souvislostí!