Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad.

Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla.

Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje.

Sporné změny v textu

Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých...

A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly.

U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne?

Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil.

Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu.

Svaz Třinácti

Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech.

Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců.

Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti.

„Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“

Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval.

Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan.

První vydání vyšlo až v roce 1937

V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami.

To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno.

A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl.

Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr.

Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes.

Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků.

Čas zákazů

Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše.

Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé.

Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků).

V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol.

Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza.

V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů.

Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou.

Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka.

A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).

Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč