Indický pár Káli a Ponna jsou svoji již dvanáct let, ale stále na svět nepřivedli potomka, kvůli čemuž jsou terčem posměchu i urážek a dostávají se na samotný okraj společnosti. Jejich životy proto zcela ovládá touha po dítěti a po přijetí společností, kterou jsou nyní považováni za méněcenné.

Název knihy Napůl žena (Verzone 2019) na jedné straně odkazuje na božstvo jménem Ardhanáríšvara, které je napůl mužem a napůl ženou, ale jistě by se dal vztáhnout i na samotnou Ponnu, která kvůli nemožnosti otěhotnět nenaplnila svou „ženskou povinnost“a je proto stigmatizována. Děj příběhu se pak točí kolem čtrnáctého dne náboženského svátku božstva Ardhanáríšvary, kdy jsou všichni muži považováni za bohy a společnost toleruje nemanželské spojení muže a ženy, což Ponně otevírá šanci na vysněného potomka. Zvolí Ponna toto krajně kontroverzní řešení? Nebo si snad Káli na naléhání rodiny najde druhou manželku?

Perumál Murugan (*1966), autor románů, povídek, esejů i básní, je jedním z nejvýznamnějších tamilských spisovatelů současnosti. Jeho nejznámějším (a zároveň nejkontroverznějším) dílem je právě novela Napůl žena z roku 2010, která se k českým čtenářům nyní dostává v překladu Pavla Honse.

Kniha je členěna na velmi krátké kapitoly a celé vyprávění nabývá spíše epizodického rázu. Do hlavního příběhu bezdětného manželského páru jsou vplétány drobné příběhy dalších lidí (rodiny, předků, božstev), vše je ale pevně ukotveno kolem hlavní problematiky románu – touhy po dítěti. Do popředí vystupuje především výsměch a ponižování, které manželé musí snášet, a na několika místech knihy se vkrádá otázka, zda manželé samotní chápou dítě jako smysl života, nebo by byli schopni žít šťastně i bez potomka, ale tlak společnosti (včetně jejich vlastních rodin) jim to nedovolí. Dítě je pak chápáno zejména jako prostředek, kterým si jedinec může ve společnosti získat úctu.

Důraz je kladen především na zachycení velkého spektra emocí – od smutku a zklamání přes rozhořčení a zlobu až po smíření a ztrátu nadějí –, které se neustále točí v kruhu a partnerská dvojice se z nich není schopna vymanit. Kromě citové složky je poměrně překvapivě věnována velká pozornost i sexualitě protagonistů.

Za zmínění stojí také doslov z pera překladatele Pavla Honse, jenž čtenáře seznamuje s původem tamilštiny a úskalími jejího překladu, ale také s kontroverzí, která se roku 2013 strhla po překladu knihy Napůl žena do angličtiny. Postarala se o ni především komunita gaudarů (mezi něž patří i samotný autor), kteří knihu vnímali jako pošpinění „celého hinduistického náboženství a jeho kultury, komunity gaudarů, zejména pak žen“.

Problematický byl především onen čtrnáctý den festivalu, během kterého se podle autora stávají všichni muži bohy a kdy je povolen mimomanželský styk, což je podle kritiků knihy nepravdivé tvrzení. O tom, jak se celá kauza vyvíjela a jaké byly její důsledky se dočtete více v doslovu knihy, který bych se nebála doporučit k pročtení předtím, než se pustíte do samotného příběhu. Čtenář neznalý indických reálií zde totiž zjistí mnoho zajímavého například o problematice indického kastovního systému, což mu pomůže číst knihu v nových souvislostech a všímat si detailů, které by mu jinak mohly uniknout.

Přeložil Pavel Hons, nakladatelství Verzone, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 172 stran.