Jeden můj dobrý kamarád obsluhoval Gotta! Připomněl mi to tento čas podzimu 2019 a doba všeobecného vzpomínání na takříkajíc božského Karla.

„Přišel jsem tenkrát za ním,“ vybavil si onen absolvent hotelové školy jménem Jakub a naprosto jistě mi nelhal a pokračoval takto: „Z nějakého důvodu jsem jednoduše musel za ním zaskočit z hlavního sálu do šatny, heleď se, já už vážně nevím proč; anebo mě tam poslali, no, a Karel stál... Takhle, vidíš? Takhle stál před zrcadlem, ale ne, nemysli si, namyšlenej, to on teda nebyl. On si tam jenom nacvičoval novou písničku.“

„A jakou?“

„Jako James Bond, jako James Bond… Pak mě ale zbystřil a řekl, že četl Obsluhoval jsem anglického krále. To mě dostalo. Chvíli jsme se bavili o Hrabalovi. Jo, už si vzpomínám. Já mu tam nesl pití. A nakonec mi prostě poděkoval. Toť vše.“

Takhle mi to tedy jednou vyprávěl jistý Jakub Pašek, absolvent vynikající hotelové školy v Mariánských Lázních, který však jinak rozhodně celebritám jenom nenosí pití do šaten. A já. Páni! Vždyť i já se s Karlem jednou potkal, vybavilo se mi.

„Vážně?“ podivil se Jakub. „Mhm, ale jen těžko jsi ho obsluhoval, co?"

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To tenkrát zrovna točil na Kampě Dívku závodní. A já šel náhodou nahoře po Karlově mostě, ne, náhodou to nemohlo být. Snad to byl osud anebo něco nad námi. A viděl jsem – z ničeho nic – dav jeho ctitelek a ctitelů. Tak jsem seběhl dolů na Kampu, no, a pan Gott tam ležel na zádech na obyčejné dlažbě pod, víš kterým, obloukem mostu a zdvíhal nahoru a dolů hrudník a jenom něco šeptal. Nebo dokonce pouze pohyboval rty. Á... Aha! Už jsem mu porozuměl. Má díí-vka závodní…

A jak byl soustředěný. Profesionál. Autem si okolo páádí... A já abych uskočil na chodník…

Také písnička. A i já raději uskočil. Ale jenom na chodník, kde byl stánek, a pro pohlednici. Pak...

To už stál. Podepsal mi před mnoha svědky klidně obrázek Karlova mostu „pro mladší sestru“ (jak jsem zdůraznil) a já se nenápadně a jenom nepatrně podivoval, že slavný zpěvák vlastně není moc vysoký.

Hm, a vzpomínám si, že jsem nechtěl působit jako fanatik, jenom to ne, a tak jsem mu klidně, ale asi dosti drze a do očí řekl:

„Ale ve Slavíku jsem stejně volil Ringo Čecha.“

Ani na sekundu to takřečeného Karlušu (ale PANA Gotta) nevyvedlo z míry a dodnes – díky své upřímnosti – slyším jeho typicky zvučné a neuvěřitelně přátelské zasmání. Ringo Čech mu ostatně napsal jedenáct písní i včetně Nápoje lásky číslo deset a „Volný den zítra mám...“

No, a stále, stále, stále slyším i Gottova následná, pobavená a nesmírně vstřícná a přející slova:

„Jo? Frantu?“