„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.
V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?
Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně.
Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?
Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu.
Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?
Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život.
S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?
V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme…
Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?
Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím.
Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?
Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím.
Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?
Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“.
V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?
Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy.
Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji.
Jak trávíte volný čas?
Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“.
Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.
