Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.

Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?   

Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení.

A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.

Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala…

No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.

Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym?

Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.

Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?  

Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády.

No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.

Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje?

Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.

Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů? 

Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“.

Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.

Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní…

Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.

Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora?

Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.

Jak ráda odpočíváte?

Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.

Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby).