Psaním se zabývá již od dětství. Vystudovala scenáristiku, je autorkou několika scénářů a dvou desítek knížek, ta nejnovější pod názvem Babička vychází v květnu. Psaní se stalo pro spisovatelku Irenu Obermannovou, jak sama přiznává, potřebou a inspiraci nachází všude a stačí jen svět kolem sebe vnímat a psát se dá prakticky o všem.   

Maminka byla redaktorka a překladatelka z polštiny a tatínek byl rovněž redaktor a později psal dětské populárně naučné knížky o Americe. Jaké bylo vyrůstat v rodině redaktorů, intelektuálů?

Mí rodiče byli především vnímaví lidé. V tom, čemu se říká výchova dítěte, byli o mnoho let napřed. Vždy je zajímal můj názor a dokázali nejenom odhalovat, ale i rozvíjet mé zájmy. Dobře věděli, že český školní systém potlačuje originalitu a osobitost, že může ublížit. Školství dobře znali, pracovali oba ve Státním pedagogickém nakladatelství, a tak se snažili, aby mě paní učitelky moc neohýbaly.

Psát jste začala již v dětství a na druhém stupni základní školy jste vyhrála celopražskou literární soutěž a na gymnáziu jste vynikala ve slohových pracích. Co vás přivedlo ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU?

Tak to vím naprosto přesně. Naši sousedé na chalupě byli scenáristé Ota a Bohumila Zelenkovi, seděli s našimi na zahradě, pili kafe a moje maminka zrovna vyprávěla, jak ta jejich Irenka píše, a tak se chce hlásit na češtinu na filozofickou fakultu. V tu chvíli jsem přišla a Bohunka se na mě obrátila a řekla, že ať v tom případě jdu spíš na FAMU na scenáristiku, že tam by se mi mohlo líbit. Hned jsem si řekla, že to zkusím.

Pracovala jste jako dramaturg v ČT a podílela se na diskusních pořadech. Knihy Deník šílené manželky a Divnovlásky jste převedla také do filmového scénáře. Podle seriálové předlohy Život je ples jste napsala stejnojmennou knihu. Jste autorkou scénářů také k seriálům Škoda lásky a Trapný padesátky a pro rozhlas jste napsala několik pohádek. A co další scénáře, pracujete na něčem novém?

Ano, v červnu se bude točit podle mého scénáře film. Ale nechci o tom zatím říkat víc, protože člověk míní, covid mění. Premiéru by měl mít v roce 2022. Snad to klapne.

Vaše maminka Anna ve svých 76 letech debutovala pod pseudonymem Anna Žídková detektivkou Devětkrát jsem vrah a jak jednou řekla, začala psát ze zoufalství, aby se zaměstnala. Co přivedlo vás k napsání své první knihy Frekvence Tygra, která vyšla v roce 1996? 

Vy znáte tuhle mojí úplně zapomenutou knížku! Já jsem určitě nepsala, abych se zaměstnala, na rozdíl od mámy jsem nebyla v důchodu, naopak, měla jsem dvě malé děti a spousty povinností. Ale já si vždycky něco psala, tehdy mě napadlo to nabídnout v nakladatelství.

Od té doby jste vydala dvacítku knížek. A vaše druhá kniha Deník šílené manželky se stala bestsellerem. Na ni navazují Divnovlásky a Deník šílené milenky. O čem ráda píšete a kde nacházíte pro své příběhy inspiraci?

Na tuhle otázku já vůbec neumím odpovídat! Nevím! Inspirace je všude, svět je napěchován příběhy, stačí je vnímat. Psát se dá prakticky o všem. Mně ale baví střídat psaní, inspirované svými vlastními zážitky s úplně vymyšlenými příběhy.

Co vás přivedlo k detektivní tvorbě, které jste zatím v sérii Šachistka Alice věnovala knihy Dobrá duše a Jasnozřivost? Bude další pokračování s šachistkou Alicí Šima?

Právě potřeba stále hledat nové způsoby psaní, vyprávění. Potřeba nových výzev. Teď další příběh Alice nechystám, ale je možné, že se k ní zase vrátím.

Čím je pro vás psaní? Práci, koníčkem, terapií…

Ode všeho trochu. Psaní je pro mě především potřebou, nedokážu nepsat, nevymýšlet… vlastně píšu, i když nepíšu, pořád jsem ostražitá, zda nepotkávám právě příběh.

Jak to máte se čtením? Máte oblíbené autory nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte?

Ano, jsou knížky, ke kterým se ráda vracím, je jich dost, mým snem je mít doma v knihovně jenom takové, to se mi ale tak úplně nedaří…

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Já moc neumím mít volno. Když nepíšu, což se moc neděje, viz výše, tak jsem s rodinou, s vnoučátky, dcerami.

Co chystáte nového?

Na konci května vyjde moje nová knížka. Jmenuje se Babička, myslím, že mám na čase napsat Babičku... Je to o mém babičkování, ale také o mé babičce, vlastně babičkách, a hlavně o mé mamince, která mi umřela. Také je o mě, je to takový návrat k sobě samé, zase tam vystupuje moje Xénie z Deníku šílené manželky a z Divnovlásek. Je to knížka o stárnutí, mládnutí a sexu. A o jedné nemoci, co zavřela svět. Také o bylinkách, o smrti.

Irena Obermannová se narodila se 17. dubna 1962 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracovala jako dramaturg v ČT a podílela se na diskusních pořadech jako Ženský hlas (s Ester Kočičkovou) nebo Domácí štěstí (s Ivou Hüttnerovu). Napsala scénáře Deník šílené manželky, Divnolásky, Život je ples, Škoda lásky a Trapný padesátky a pohádky pro rozhlas. Napsala dvě desítky knih, například Frekvence Tygra, Deník šílené manželky, Divnolásky, Ženské pohyby, Příručka pro neposlušné ženy, Deník šílené milenky, V pěně, Tajná kniha, Život je ples, Panoptikum české, Dopisy Kafkovi, Dobré duše či Jasnozřivost.  Maminka Anna Obermannová pod pseudonymem Anna Žídková napsala několik detektivních příběhů. Z manželství s hudebníkem Danielem Kohoutem pocházejí její dvě dcery: dokumentaristka Rozálie Kohoutová a herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová. Díky nim je babičkou.