Spisovatelem chtěl být už od dětství, protože chtěl vyprávět příběhy. Sen si splnil až v roce 2020 když mu vyšla první knížka, historická detektivka Čarostřelec, za kterou získal Literární cenu Knižního klubu. Jan Horníček působí jako středoškolský učitel matematiky a přiznává, že učitelská profese a psaní se mu vzájemně doplňuje.
Pocházíte z Rychnova nad Kněžnou. Jak jste prožíval svá klukovská léta? Co vás bavilo a čím jste chtěl být?
Já jsem od útlého věku rád četl, pročež jsem dost času strávil nad knížkami. Sedm let jsem hrál závodně šachy. A pak jsem taky běhal povenku. Skautovali jsme, s kamarády jsme pořádali larpy, vyráběli jsme si dřevěné zbraně, šili kostýmy a jezdili jsme na bitvy.
Spisovatelem jsem ale chtěl být tak nějak od dvanácti let. Vyprávět příběhy. A o jiné profesi jsem snad ani nikdy neuvažoval.
Čím vás tak okouzlila matematika, která vás dovedla ke studiu matematického inženýrství?
Matematika má tu výhodu, že je to na jedné straně výzva, která dokáže silně imponovat: Člověk může dokázat věci, které nikdo před ním nedokázal. Zároveň je matematika ve své podstatě jednoduchá – takové křišťálově čisté myšlení, jasné a zřejmé; nikoli dvojaké a matoucí, jaké je potřeba pro pochopení lidí a světa. Na druhou stranu právě díky této přímočaré srozumitelnosti chybí v matematice poetika. S matematikou se nedá vést dialog, s matematikou se nedá tančit. Učí člověka myslet přesně a abstraktně; už ale nestojí o jeho prožívání, o jeho emoce a jeho osobitost.
Matematické inženýrství byla skvělá zkušenost, ale takhle s odstupem bych šel asi raději studovat filozofii.
Co vás přivedlo k psaní, kterému se věnuje poměrně dlouho, řadu let jste psal, jak jste někde řekl, do „šuplíku“ a pak publikoval v časopisech Host a Protimluv?
Publikoval je asi silné slovo. V Hostu mi vyšlo pár básní, v Protimluvu dvě povídky. Jak říkám, já jsem vždycky rád četl a pak jsem začal zkoušet své vzory napodobit. O to se víceméně úspěšně pokouším dodnes. Píšu si samozřejmě po svém, ale texty mých oblíbených autorů my zůstávají silnou inspirací.
V roce 2020 jste jako spisovatel debutoval detektivkou, kterou jste zasadil do 18. století do Jizerských hor a nazval ji Čarostřelec. Hlavními hrdiny jsou podivínský lékař Šulc z Vídně a bývalý jezuitský kněz Vilém. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?
Detektivka – to byl chladný kalkul. Mám v šuplíku velký historický román, který mi ale nikdo nechtěl vydat, protože zkrátka není marketingově šťastné začínat literární kariéru velkým historickým románem. Tak jsem se rozhodl, že napíšu něco, co se bude dobře číst a dobře prodávat a bude to tedy i pro případného nakladatele atraktivní. Tak vznikl Čarostřelec. Kniha, kterou jsem nenapsal pro sebe, nýbrž pro čtenáře. To nic nemění na tom, že jsem se psaním Čarostřelce nesmírně bavil a že si ještě asi nějakou tu detektivku střihnu.
Připravujete další zajímavý a napínavý příběh? Bude to něco ze současnosti nebo jej zasadíte do let dávno minulých?
Ano, připravuji.
Ano: bude ze současnosti nebo jej zasadím do let dávno minulých.
Kniha Čarostřelec vám vynesla prestižní Literární cenu Knižního klubu. Soutěže jste se již předtím zúčastnil dvakrát a potřetí to vyšlo. Co to pro vás znamená?
Znamená to pro mě především příležitost. Dostal jsem šanci nabídnout své knihy veřejnosti. Teď už je jenom na mně, zda dokážu čtenáře zaujmout a získat si je.
Působíte jako středoškolský učitel a učíte matematiku a v jednom rozhovoru jste řekl, že vaše učitelská profese a psaní se vám velmi dobře vzájemně doplňuje. V čem?
Spisovatelská práce – aspoň jak já ji praktikuji – je ve své podstatě poustevnická. Na několik hodin denně se zavřu mezi čtyři bílé stěny. Chodím tam a zpátky, přemýšlím, komponuji. Na druhou stranu učitelství je o velmi intenzivní sociální interakci, o komunikaci, vyjednávání. A já potřebuji obojí. Prostor bez lidí i prostor s lidmi.
Navíc při své profesi potkám mnoho různých typů, které pak využívám jako předobrazy postav. Někteří protagonisté se jmenují po mých studentech, jiní po kolezích. Zároveň se domnívám, že i psaní má na mou učitelskou činnost pozitivní vliv. Ať už se jedná o slovní zásobu, nebo o důraz na co největší smysluplnost a příběhovost probírané látky.
A jaký jste čtenář vy? Jakou máte rád literaturu?
Snažím se číst šedesát sedmdesát knih ročně, ale nestačí to. Nepřečtené knihy se mi čím dál nebezpečněji hromadí. Ale co se žánru týče, čtu všechno. Od Váchalova Krvavého románu, přes Nesba a Červenáka až po odborné monografie na téměř libovolné téma.
A co odpočinek a koníčky? Jak rád trávíte chvíle volna?
Snažím se každý den běhat a cvičit. Rád se potkám s inspirativními lidmi nad rozhovorem, deskovou hrou nebo kapkou něčeho ostřejšího. Když se mi únavy nastřádá víc a okresy zrovna nejsou zavřené, rád vyrazím s krosnou na zádech do hor.
Jan Horníček se narodil v roce 1989 v Rychnově nad Kněžnou. Vystudoval matematické inženýrství a pak dva roky vyučoval na strojní fakultě VUT v Brně. V současné době učí matematiku na střední škole v Hradci Králové. Publikoval v časopisech Host a Protimluv. A 2020 debutoval historickou detektivkou Čarostřelec, která vyhrála Literární cenu Knižního klubu.
