Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť románem od Guzy Jachiny Děti volhy. Nebo zkuste příběhy detektiva Maigreta, jehož Simenon vodí po cestách zdánlivě bez plánu a záměru, někdy jen tak bloudí, jenže tato hra baví. Či můžete spolu s hrdiny Bellowova románu Dobrodružství Augieho Marche uvažovat o tom, co je čest, jakou cenu má kamarádství, co stmeluje rodinu, kdo zraje ke zločinu, kam vedou podvody, jestli se vyplatí důvěra, co je láska.
Guzel Jachina: Děti Volhy (Prostor 2020/ překlad Jakub Šedivý)
Zvláštní jméno, autorka se narodila v roce 1977 v Kazani a má tatarské kořeny. Z hlediska průměrné úrovně našich znalostí o prostorech širé Rusi představuje tento román pořádný průlom. Těží ze života více než milionové populace Němců pozvaných Kateřinou II. a usazených na dolním toku Volhy. Osud venkovského učitele se proplétá složitými ději a katastrofickými peripetiemi první poloviny dvacátého století, leč nejde o žádnou realistickou venkovskou kroniku. Autorčina sugestivní exprese těží z detailů, které jako ostré trny prorazily poklidnou realitou volžských břehů a stepí z úrovně velké historie. Armády, traktory, kolektivizátory, nevinné oběti, to vše splachuje netečný veletok a stápí v chaluhách svého dna. Bezcitná voda stejně jako revoluce a hladomory nebere ohled na lidi a plyne podle svého času pod zimními ledy, jarními krami i loděmi letních výletníků a obchodníků. „Volha rozdělovala svět na dvě části,“ tak začíná svou ságu Jachina a buduje pevnou rukou metaforu mezníku na zemi i v dějinách. Historie Německé sovětské republiky byla krátká a byla příliš na dosah, než aby unikla zájmu Stalina i Hitlera. Povolžští Němci se mentálně ukotvili v 18. století a s údivem a nepochopením zírali na to, jak je rozfoukává brutalita velmocenských zájmů ve století dvacátém. Autorčin svět je hmatatelně předmětný, stavěný v doteku s přírodou, úrodou na polích, každodenním jídlem nebo chovem dobytka. Houževnatá pokora učitele Bachy tvoří kontrast k neomalenosti živlů a dějin. Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť tímto čtením.
Georges Simenon: Třikrát Maigret a neochotní svědkové (Odeon 1986/ překlad Eva Ruxová, Marie Janů, Gréta Mašková)
Stesk za Paříží, jaká už není a nikdy nebude, sáhl po svazku z legendární edice detektivek 3x. Nabízí příběhy: Muž, který okradl Maigreta, Maigret a neochotní svědkové, Maigret a mrtvá dívka. Četl jsem kvůli reáliím padesátých a šedesátých let minulého století: sousedské kavárničky, autobusy s plošinami, žetony na telefon, okénka conciergeries a zvědavé domovnice za nimi, zastrčené hotýlky, kouření kdekoli a kdykoli, důraz na dobré jídlo s přáteli a žádný fast food, placení hotovými penězi. Brzy se ale z těchto romantických kulis začíná klubat příběh, který dokáže zaujmout i dnes. Klasik žánru nechává pracovat atmosféru a vodí svého hrdinu po cestách zdánlivě bez plánu a záměru, někdy jen tak bloudí, jenže tato hra baví. Simenon skvěle pracuje s dialogem a mě těší, že není doslovný. Nadechl jsem se a podívám se po dalších Maigretových kulišárnách.
Saul Bellow: Dobrodružství Augieho Marche (Odeon 1984/ překlad František Fröhlich)
Kdo si před mnoha lety dopřál Herzoga nebo Humboldtův dar, tomu nemusím dodávat žádná další doporučení, aby se pustil i do tohoto románu. Saul Bellow (1915–2005) patří do plejády vynikajících amerických spisovatelů židovského původu, za něž USA vděčí pogromům, válkám a revolucím ve východní Evropě v minulém století, Nobelovu cenu dostal v roce 1976. Augieho Marche začal psát na konci čtyřicátých let v Paříži a prý nad ním strávil tři roky. Dějištěm tohoto pikareskního románu je drsné Chicago v první půli 20. století, ale větvení a význam dějů se zdaleka neomezuje jen na tuto metropoli. Bellow ztvárňuje genezi americké společnosti, snaží se najít odpověď na to, kdo je Američan, odkud přichází a o co usiluje. Jeho hrdina se na vrcholu sinusoidy vyhřívá v blahobytu, leč vzápětí se téměř jako bezdomovec potácí Kanadou a Amerikou na nákladních vlacích. Takovými křivkami sonduje autor různé vrstvy společnosti, ohledává jejich hodnoty a spolu se svými hrdiny uvažuje o tom, co je čest, jakou cenu má kamarádství, co stmeluje rodinu, kdo zraje ke zločinu, kam vedou podvody, jestli se vyplatí důvěra, co je láska. Bellowovo psaní je klamavé, vede si vás po lince tradičního vyprávění, ale bez přechodu zabloudí k minuciózním analýzám nálad a situací a jde do takových nuancí, že se vám najednou ztratí v zákrutách, jimž možná ani sám nerozumí. „Teď nastává westminsterský temný čas, kdy množství předmětů není k rozeznání, jsou příliš nahusto, ještě k tomu ostrovní déšť, severomořské bezsvětlí, žíla Temže. Ona temnota, v níž je nutno rozlišovat a rozhodovat – není to jen něco místního, je to táž temnota, jež panuje v nejpalčivějším jasu vyprahlé Messiny. A co studivost toho deště?“ Tak takto to u něj někdy pádí. Augieho dobrodružství spotřebují přes sedm set stran jemňoučkého papíru, takže jedině díky tomu nevypadá svazek jako nějaké sebrané spisy. Jak sám napsal, Bellowovy texty kráčejí bezprostřední neznámou zemí, „která se táhne do všech pohledů“.
