V knize o Lánské oboře se vyplatí číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Baar některými svými motivy užitečně připomíná imanentní český lidový antisemitismus nebo vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. A kniha Milenec lady Chatterleyové promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce.

Robin Ambrož, Šárka Steinová, David Tuma, Václav Vodvářka: Vývoj demonstračního loveckého objektu Lánská obora (Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický 2019)

Není u nás dnes samozřejmé, aby se objevila kniha vypracovaná s takovou péčí, prokazatelným osobním zaujetím autorů a profesionální výbavou. Publikace o rozměrech 29 x 24 centimetrů nabízí v dokonalé polygrafické úpravě nejen texty, ale i mapy a unikátní fotografie. Pro důkladnost týmu odborníků mluví obsahové členění monografie: začíná se významem a vývojem obor vůbec, pokračuje se přírodními poměry, lesnictvím a myslivostí v Lánské oboře, pak se přejde na historický vývoj Křivoklátska s přihlédnutím k vlastnické struktuře v průběhu věků a končí se kulturním významem Lánské obory. Nebylo by to tak překvapivé, kdyby se v textech vyskytovalo jen čiré odbornictví. Jenže zde máme v ruce bohatě zalidněné dějiny i území, desítky, stovky mikropříběhů lidí spojených s regionem svým životem a prací. Jmenovité jsou dokonce i příběhy zvířat jako třeba jelena Odíka, kterého dostal darem prezident Masaryk od přednosty stanice v Užhorodu. Jeho úniky z obory děsily lidi a vedly i k jejich četným zraněním, odnesl je rozmlácený trakař i potrhané kalhoty dělníka Dlouhého a historka vyvrcholila po těžkém pobodání manželky hajného Leva tím, že lesní rada Pazelt musel Odíka složit. Kniha prostě ukojí zvědavost všeho druhu. Kdybyste chtěli vědět, kolik bylo v oboře zvěře v roce 1921 nebo 1938, najdete stavy v přehledné tabulce a v jiné zase přesné počty úlovků. Od pytláckých příběhů až po diplomatická jednání a lovy i s menu při poslední leči se po libosti můžete probírat a překvapení nejsou vyloučena. Například pořad lánské večeře 7. února 1925 byl následující: Úvod. Candát s máslem. Mladý muflon domácí smažený (zelený hrášek). Tetřev nádvorní, kompot. Tajemství hlubin. Sýr. Ovoce. Polární zajíc, ledový bažant. Černá káva. Vyplatí se číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Kdyby se měl dojem z této reprezentativní knihy shrnout co nejstručněji a nejvýstižněji, muselo by se říci, že jde o dílo zrozené z lásky. V tiráži stojí, že kniha vyšla nákladem 300 výtisků. Podle mne je to žalostně málo, protože by ji měl dostat každý poplatkový lovec, který vstoupí do Lánské obory, a navíc by se těžko hledala v knihkupectvích, kde takto povedených vánočních dárků určitě není mnoho.   

Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka. Chodská trilogie I (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2017, text vychází z vydání v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1974)

Tak mluvilo se letos dost často o Boženě Němcové narozené před dvěma sty lety. Baar projevil na podiv značný smysl pro marketing, když rozprávění o svých rodácích z Klenčí a o jejich národním probuzení zhruba v polovině 19. století pojmenoval před téměř sto lety tak, jak se na Chodsku říkalo spisovatelce, která tam pobývala co by manželka celního komisaře, ač sama Němcová v proudu textu funguje víceméně jako postava okrajová. Dnešní zabržděný čas přímo vybízí ke čtenářským návratům a k plnění nesplněných úkolů. Baar je sice četba pro skalní nostalgiky, leč některými svými motivy užitečně připomíná například imanentní český lidový antisemitismus nebo věky věkův vedle sebe vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. Literární návrat do věku přirozeně omezené mobility má cosi do sebe při večerech, kdy platí zákaz vycházení. Každá taková sousedská hyjta by se nám sešla.

David Herbert Lawrence: Milenec lady Chatterleyové (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2019, text vychází z vydání v Odeonu roku 1987/ překlad František Vrba)

„Náš věk je v podstatě tragický, a tak ho odmítáme tragicky brát.“ První věta legendárního románu hned míří jinam, než by si patrně po pikantní erotice se pídící čtenář představoval. A míří správně, protože kniha promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce a jejíž neblahé dozvuky se jako echo odrážejí od doverských útesů do Calais dodnes. Transformace impéria před sto lety s sebou nenesla jen zlomy v rovině ekonomické a sociální, prosákla až do soukromí a vedla po viktoriánské éře k znovuobjevení smyslnosti a  vůbec vyhlásila boj puritánství a pokrytectví v sexu. Umění plavat v tekutém živlu erotiky a sexu ovládá tak málo spisovatelů, a přece se do tohoto proudu vrhají po hlavě skoro všichni a většinou si o mělké dno lámou vaz před zraky kritického čtenáře. Z tohoto pohledu je ovšem Lawrence plavec přímo dálkový. Smeknout klobouk je tu třeba i před Františkem Vrbou, jehož více než půl století starý překlad nepokryla patina, nezašel, je svěží a dýchá radostnou češtinou. „O hlupákovi se říká, že nemá v hlavě mozek, o mizerovi, že nemá srdce, o zbabělci, že nemá páteř, a když v něm není kouska chlapa, říká se, že nemá kulky. Když je tak nějak vochočenej.“