Nakladatelství Akropolis vydalo knihu prozaika, celosvětově uznávaného lékaře a vědce, českého původu Jardy Cervenky, jak si přeje být – po americku – uváděn, který od roku 1965 působil na univerzitě v Minnesotě. Kniha Váhavý svědek je mozaikou jednotlivých etap jeho života, který se odvíjel jak v Československu, kde se roce 1933 narodil, tak ve Spojených státech, ale i v Africe a na dalších expedicích, kde působil jako lékař.

Kromě jiného je Jaroslav Červenka také jedním ze zakladatelů Americké akademie genetiky. V roce 1988 a opět tři roky nato získal Zlatou medaili Gregora Mendela za vynikající výsledky v genetice. Nechci zde však hovořit o Červenkovi lékaři, ale o Červenkovi prozaikovi. A tak musím hned dodat, že za svoji literární tvorbu obdržel v roce 2000 prestižní Cena Richarda Sullivana v žánru krátké povídky, získal i další četná literární ocenění, za všechny jmenuji alespoň Cenu European Circle Franz Kafka; je také členem amerického i českého centra PEN klubu a Obce spisovatelů.

Autor je českým čtenářům už dobře známý, namátkou jmenuji jeho knihu Přepadení (Naše vojsko, 2008), Čtyři trny z Kilimandžára (Doplněk, 2013), Plavba, která vejde do dějin (Akropolis, 2015) a Blízká setkání (Akropolis, 2017). Jaroslav Červenka se považuje za amerického autora, píše anglicky. Když jsem s ním před dvěma lety vedla rozhovor, položila jsem mu otázku, proč nepíše česky, tehdy mi odpověděl: To je jednoduché. Američan píše anglicky, Čech píše česky.

Jeho nová vzpomínková kniha Váhavý svědek není autobiografie, jde spíše o dílo s autobiografickými prvky, napsané úsporně, osobně. Autor píše o lidech, které měl rád, zajímá ho drobná blízká societa, jak a kdy se jeho životní cesta prolnula s cestou jeho blízkých. Váhavý svědek je o času, ve kterém autor žil a také o světě, který poznal, jak naznačuje i název knihy. Lze říci, že těžiště knihy spočívá ve svědectvích o minulém i blízkém, o dětství, které prožil v pražských Dejvicích a Podbabě, německé okupaci, která ho zastihla, když začal chodit do školy, z Verdunské ulice, kde původně bydlel, to měl do staré školy u sv. Gotharda jen pár kroků, ten kostelík stojí u Královské obory, známé jako Stromovka. Později autor vystudoval Lékařskou fakultu a působil v oboru genetiky a vrozených vad u profesora Františka Buriana.

Cenným přínosem díla je právě ta část, kdy připomíná známá jména, dnes již pozapomenutá, například vědce a psychiatra Vojtěcha Volavku, který v tehdejším Československu působil v psychiatrickém ústavu v Horních Beřkovicích a 24. srpna 1968 emigroval do Spojených států. Na jiném místě připomíná ještě dalšího významného znalce lidských duší, profesora Vondráčka, přirovnává ho k Donu Quijotovi, renesančnímu člověku, učenci, který znal psychiatrii, farmakologii i klasickou hudbu a několik jazyků. A s humorem popisuje své setkání s Emilem Zátopkem a jeho ženou Danou v jejich vilce v pražské Troji: Emil Zátopek nás královsky bavil, fascinovaně jsme naslouchali člověku, který sice, pravda, mluvil sám o sobě, ale jenom o svých chybách, žertících a veselých zážitcích.

Svoji emigraci, svůj příjezd do Minnesoty v roce 1965 popsal Červenka v kapitole s názvem Druhá polovina života. (…) Téměř okamžitě nám začalo být jasné, že cizokrajné zvyklosti, které nás dříve obveselovaly, zvyklosti lidí, které jsme prostě považovali za podivné a legrační – to všechno, uvědomili jsme si, teď je – bude – náš způsob života. (…) Přitom problém identifikace, v emigraci tak naléhavý, vyřešil po svém, na jednom místě jen suše konstatuje: Málokdy jsem měl touhu se identifikovat jako „pracovník“ nebo „profesionál“, většinou jsem byl prostě Američan a já. Cítil jsem, že to stačí. Nevím, ale tuším, že to nebylo zase tak snadné, když Červenka přece jen píše: Někdy jsem zavřel na okamžik oči a představil si svou černošedou Verdunskou ulici v dešti (…). Nějaký čas mi trvalo, než jsem se toho naprosto nesmyslného návyku zbavil.

A já už jen pro úplnost dodávám, že ulicí Verdunskou, za minulého režimu Thälmannovou, se dá sejít přímo až do Stromovky a pak se oklikou přes dejvické Vítězné náměstí zase vrátit. A z vlastní zkušenosti vím, že bubenečské parky, kde jsme si jako děti hrávaly, utkví v paměti navždy.  

Jaroslav Červenka dobře ví, že život nenabízí nic dvakrát, a tak nevynechal žádnou příležitost a procestoval skoro celý svět. Na Niigatské univerzitě ve městě Niigata na břehu Japonského moře, severně od Tokia, založil cytogenetickou laboratoř, vyučoval tam lékařskou genetiku. Podobně poznal i Malajsii, kde přednášel na univerzitě v Kuala Lumpuru. Na jednom z Cookových ostrovů se setkal s Čechem, který tvrdil, lživě, že je lékař. Tento český emigrant léčil pacienty s nevyléčitelnou rakovinou pomocí tajné imunoterapie, jejíž princip odmítal prozradit… O všem, co prožil, včetně podivných zkušeností na svých expedicích, píše čtivě a úsporně. Červenka je autorem téměř padesáti povídek, a jak sám v knize říká, žádná z nich není čirá fikce, všechny jsou založeny na skutečných postavách, které se potácejí po skutečných místech. 

Autor v knize Váhavý svědek uvedl i některé povídky, již dříve publikované, například Na vlnách paměti, Dámy bruselských nocí nebo povídku Ztráta nepřítele, ve které se vrátil do svého dětství, do pražské Verdunské ulice, kde prožil druhou světovou válku, je to vzpomínka na malého německého kluka Hanse, který mu sice neudělal nikdy nic dobrého, ale když přišlo osvobození a ta německá rodina šla do odsunu, autorovi se navždy vryl do paměti jen malý zoufalý kluk, kterému jakýsi opilec nadává a kope do kufru…

Kromě toho vložil autor do textu i své úvahy a poznatky lékařské, například v kapitolce nazvané Africký neúspěch se zabývá zejména vývojem mozku, „inteligencí“, měřením a hodnocením, píše o tom, jak oslabující vliv má na vývoj dítěte zanedbávání tropických nemocí, parazitické infekce postihují nejen duševní vývoj, ale mohou způsobit také neurologické a psychické úchylky. Čtenáře možná překvapí nevšednost autorova vidění, píše – řekněme současnou terminologií – nekorektně. A další skutečnosti, o kterých se v této kapitole dočteme, nahánějí děs. Červenka píše, a není důvod o jeho slovech pochybovat, že v Dar es Salaamu, kde sídlí dosti vzdělané obyvatelstvo, je upáleno zaživa sto sedmnáct čarodějnic a albínské děti a dospělí albíni jsou hlavními oběťmi šamanů džu-džu. A odhady v Tanzanii se pohybují mezi padesáti až sto albíny zabitými ročně…

V knize Váhavý svědek píše Červenka o životě svém i jiných, píše o nich jemně a nevtíravě, píše i o zkušenostech smutných i tragických, nezřídka s humorným pohledem. Knihu doprovázejí zajímavé fotografie, ponejvíce z rodinného alba. Avšak škoda, že v ní není uveden ani obsah, ani jmenný rejstřík. Obojí by dílu prospělo, přinejmenším pro snazší orientaci.

Jaroslav Červenka umí psát příběhy, nepodstrkuje čtenáři moudré úvahy o životě, a právě proto jsou jeho knihy zajímavé a dobře se čtou. A možná je to i tím, že se drží starého hebrejského přísloví, že není knihy, která v sobě nemá něco zlého, a není takové, která v sobě nemá něco dobrého. A na závěr už jen dodávám, že to tak skutečně je, k životu patří bizarnost, zármutek i všednost. I o tom je i Červenkova zatím poslední kniha.

Jarda Cervenka, Váhavý svědek, v překladu Roberta Křesťana vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2019, počet stran 208.