Román Doktor Mráz je jen „novinářská próza“, na Johna le Carré je vždy spolehnutí po faktografické i řemeslné stránce a nenápadná edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je pro rodáky z dotčených měst vzácným dokumentem.
Denisa Fulmeková: Doktor Mráz (Prostor 2020/ překlad Stanislava Moravcová ml.)
Pilná slovenská spisovatelka (1967) dostala šanci dostat se blíž k českému čtenáři v překladu a člověk si klade otázku, zda v současné literární tvorbě našich sousedů neexistují knihy, které by si podobnou příležitost zasloužily více. Navíc tu panuje silná tematická konkurence v podobě Obchodu na korze, jež se vybaví většině lidí, když se dovědí, že autorka píše o osudu židů na území a v době Slovenského štátu. Sám pro sebe si tento typ spisovatelství, jaký předvedla Fulmeková v Doktoru Mrázovi, nazývám „novinářská próza“. Bývá v ní náležitě odvyprávěný dobře faktograficky zvládnutý příběh, leč předvedeno není nic, co by probudilo čtenářovu empatii, co by prorazilo nečekaným ostnem slupku racionálního posuzování světa, co by očekávatelný popis prolomilo výkřikem ať už zoufalým či radostným. Svým způsobem se tu jedná o ilustraci oživující suché stránky učebnice dějepisu. Historická omalovánka.
John le Carré: Zrádce mezi námi (Mladá fronta 2016/ překlad Milan Lžička)
Britského klasika (1931) špionážního žánru jsem si dopřál jako prázdninové osvěžení a současně jako pokus, jestli se oživí čtenářská pohoda jeho Městečka v Německu, jakou jsem si pamatoval půl století. Stařík nezklamal. Za deset let, které uplynuly od vydání románu Zrádce mezi námi v Anglii, se vztahy ruských oligarchů a Velké Británie značně příběhově rozkošatily, takže téma působí překvapivě aktuálně a místy nechává autor čtenáře zapomenout, že se před ním odvíjí fikce. Na le Carrého je zkrátka spolehnutí jak po faktografické stránce, tak po řemeslné. Virtuozita, s jakou předvádí vnitřnosti tajných služeb, nese prostě punc osobní zkušenosti a nečouhá z ní odposlouchaná hantýrka, s níž mnozí autoři zužitkovávají svých pár setkání se zpravodajci v kavárnách. Jestli vás už z některých „uměleckých“ textů rozbolelo břicho, tady si obnovíte chuť číst.
Radek Mikulka: Vyškov (Paseka 2009)
Tahle letitá edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je na první pohled nenápadná, ale pro rodáky i odrodilce mohou jednotlivé její svazky znamenat vzácný nález do individuální emocionální klenotnice. Útlé knížky bývají zpravidla vybaveny bohatým archivním fotografickým materiálem dokumentujícím, jak se pokrývaly vráskami nebo naopak omlazovaly tváře našich měst za více než jedno uplynulé století. Dívám se na snímek vyškovského gymnázia. Byl pořízen v roce 1926, kolem budovy postavené v roce 1901 ještě rostou stromy. V téhle secesi byl po druhé světové válce špitál, kde jsem se narodil, a v roce 1968 jsem tam i maturoval. Vysoké dvoukřídlé dveře, jimiž se vstupovalo z klenutých chodeb do učeben, jsou tam pořád, malebné Báňovou knihkupectví na rohu ale smetl čas a silniční průtah městem. A chodí dnes ještě vůbec rozechvělí gymnazisté obhlížet pulty s novými knihami? Jak málo skutečně vnímáme věci, kolem kterých denně chodíme! Jak málo o nich víme!
