Psaní se věnuje od dětství. Na svém kontě má dvě desítky knih a tu poslední nazvanou Houslový klíč si nadělila ke svým narozeninám. Její zhudebněné texty nazpívala na svém CD její dcera Alžběta Bohdanová, a jako rozhlasová moderátorka Zuzana Maléřová svými pořady posluchače vyprovází v noci ke spánku a ráno zase probouzí.

K letošním půlkulatinám jste si nadělila dvacátou knížku Houslový klíč, ke které grafiku obálky dělal váš syn Jeroným Bohdan, který se také jako ilustrátor podílel na knize O květině. Někde jste řekla, že je z vašich knih nejbarevnější. V čem to spočívá?

Je jistým ohlédnutím životním, ale i žánrovým. Příběhy mnoha lidí známých i neznámých jsou prokládány úvahami, glosami, básněmi i písňovými texty, vzpomínkami, které nás podrží v těžkých časech. Jmenuje se Houslový klíč, což je úvodní kapitola knihy, která odkazuje k mému dětství, ve kterém neustále zněly písničky. Vyrostla jsem ve valašských horách, pod horou Radhošť a u sochy Cyrila a Metoděje jsem zase stále měla na očích, „že na počátku bylo slovo.“ Nějak se to ve mě spojilo a kdykoliv píšu, slyším ho jako hudbu. Syn studuje grafický design v Dánsku a ten houslový klíč ukryl na obálce do listů lilie. Jako symbol počátku. Písně, života, zápasu…

Co pro vás znamená psaní? Je to práce, koníček, terapie…?

Je to profese. A je štěstí, když ji člověk cítí jako součást všeho, co jmenujete, a ještě něco navíc. Schopnost sdílet s lidmi jejich prožitky, klást otázky, vytvářet příběhy, které spojují v jedno rozum a víru, zastavují čas. Určitá nostalgie mé povahy, a tudíž i mého psaní je pak vyvážena černým humorem a přímočarostí. A co úplně miluji, jsou banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině.

Působíte také jako rozhlasová moderátorka a v ČRo uvádíte pořady Dobré jitro, Glosy nebo Noční Mikrofórum. Který je vám nejbližší?

Je to už třicet let, co jsem jako mladá autorka zasedla k mikrofonu mezi elitu osobností, která tehdy provázela autorská nedělní rána. Zůstala ve mě ta síla výpovědí, které jsme v ranních hodinách k posluchačům vysílali. Nechci se tomu zpronevěřit ani dnes, a tak každé mé vysílání je vlastně malá knížka. Chodím po světě, sbírám zážitky a zamykám je v sobě. Psaním je zhmotním a pak přijde ráno, otevřu zámek a zážitky osvobodím. No a začnu sbírat znovu, abych měla příště co předat. Při psaní je člověk sám, a i nedělní rána v rozhlase jsou druhem samoty, i když veřejné. Všude kolem ticho a klid, jen já a mistr zvuku, který se mnou vysílá a silné tušené propojení s posluchačem. Začínáte ve tmě a tři hodiny jdeme za světlem. Naproti tomu Noční Mikrofórum je setkání s konkrétním člověkem, jeho příběhem a společně s mým hostem vlastně zavíráme den. V rozhlasové práci tedy vyprovázím posluchače ke spánku a zase je probouzím. Tyhle časy přesně vyhovují mé povaze, to je můj „houslový klíč."

Jako textařka jste se představila na debutovém CD O lásku dál vaší dcery Alžběty Bohdanové. Co vás přivedlo k psaní textů písní? A jak se vám psalo pro vlastní dceru?

Je to trošku jinak, mé první verše už vyšly v knize Dopis Cyranovi, ve které byla závěrečná část nazvaná Dopisy ve verších. Byly tam mimo jiné i čtyři básně jako životní nálady čtvero ročních období, věnované jako dárek k osmnáctinám mé dcery. V té době už zpívala a její kytarista a skladatel Vratislav Zochr krásně texty zhudebnil, například „zimní“ Odpuštění je má srdeční záležitost. Přidal se k němu Jan Jiráň z Ypsilonky, který skvěle muzikantsky vystihl „podzimní" Dlouhý let a pak už jsem psala texty přímo pro ně a samozřejmě především pro zpěvačku, která měla jasnou představu, že chce texty básnické a symbolické. Pro mě byla radost pozorovat, jak precizně nakládá s češtinou a s náročnou interpretací textovou i hudební. Titulní píseň O lásku dál pak vznikla jako „rozhovor" mladé dívky se zralou ženou, která už je „o tón výš, o lásku dál". Duet s Alžbětou nazpívala herečka Martina Randová, a pokud se ptáte na spolupráci matky a dcery, možná je ukryt právě v tomto textu, kde mne Martina zastoupila.

Díky lásce ke zvířatům jste chtěla být zvěrolékařkou, nakonec jste se rozhodla pro psaní. Kde nacházíte inspiraci? O čem ráda píšete?

V mé prvotině Život je kulatý byl v ní dopis určený Stelle Zázvorkové. Vlastně její příběh na pár stránkách. Jak mi řekla, pro ni v mnohém přelomový, některé věci jsem pojmenovala poprvé. Když jsem psala zmiňovanou knihu Dopis Cyranovi, napsala jsem ten dopis po třiceti letech Stelle znovu. Vlastně stejný, proměněný jen mými odžitými třiceti lety života. Naše setkání jsem pak završila v jedné z kapitol Houslového klíče. Tím chci říct, že téma mého psaní zůstává stále stejné. Život a jeho souvislost s tvorbou na jakémkoliv „hřišti", vše modifikováno pouze narůstající životní zkušeností.

V letech 1990 až 1997 jste byla tiskovou mluvčí ND a v letech 2004 až 2007 divadlo Viola uvádělo vaše autorské projekty Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy. Nelákalo vás hrát také divadlo?

To ne, dokonce mne zaskočila dcera, když se vydala spolu se zpíváním i na hereckou dráhu. Úplně jsme s mužem nejásali, nicméně dnes si její představení užíváme, když vidíme její vášeň a schopnost zhostit se velkých náročných úkolů. Já jsem i přes veškerou komunikativnost svým založením spíš uzavřenější člověk, který zhmotňuje na papír své myšlenky a otázky a mám radost, když mé texty inspirují herce k jejich interpretaci.

Jak to máte s četbou vy? Preferujete jednoho autora či žánr, nebo máte ráda rozmanitou tvorbu?

Určitě rozmanitou, autorem řekla bych mých citů je Ota Pavel, ale to mimo jiné proto, že psal krásně o sportovcích a já vyrostla ve sportovní rodině a nikdy jsem ta pouta k vášni například pro fotbal nepřetrhala, o čemž svědčí i mé knihy Příběhy z tribuny či Proč kluci milují fotbal. Četla jsem již od svých pěti let, sama jsem si s velkou taškou chodila půjčovat knihy do místní knihovny, každý pátek jsem dostala od rodičů desetikorunu, půjčení jedné knihy stálo padesát haléřů. Místní knihovnice se zřejmě domnívala, že nosím knihy pro celou rodinu, a tak se nedivila, když jsem si v první třídě půjčila třeba Balzacův román Lesk a bída kurtizán. Především jsem ale ve školním věku poznala valašskou spisovatelku Marii Podešvovou, která mne přijala za svou „adoptivní“ vnučku. Podepisovala se mi „tvá bábi ze Soláně“ a já jsem z toho krásného soláňského vrchu, na kterém stál a dodnes stojí impozantní srub manželů Podešvových, poprvé uviděla velký svět. Jezdily za nimi na návštěvu úžasné osobnosti – skladatelé, malíři, spisovatelé, překladatelé, herci, sportovci. Před srubem stála lavička, věděla jsem, že je to „ta“ Lavička Jiřího Mahena. Bábi říkala, že je to místo, kde se slétají géniové, aby hovořili s člověkem. Já jsem však chtěla překročit brány těch hor a svěřila jsem se fotografce Evě Fukové, když se z americké emigrace konečně mohla podívat zpět do krajiny dětství, na Soláň, za svou mámou a tátou. Tehdy mi řekla: „Je dobré odejít, když se můžeš vracet.“ Vracím se stále, svědectvím je i kniha Houslový klíč.

Zuzana Maléřová (1965) debutovala knihou Život je kulatý, kterou napsala během studií žurnalistiky na UK v Praze. Vynesla jí Cenu literárního fondu. Od té doby napsala dvacet knih jako například Počítání času, Křehké otázky, Šťastná hodina, Jak potkat děti, Proč kluci milují fotbal, Příběhy z tribuny, Dopis Cyranovi či Kdy se dotknout dospělosti. Na svých projektech spolupracuje s Českou televizí (v rámci cyklu (Ne)obyčejné životy natočila 11 dokumentárních filmů například o Stanislavu Zindulkovi, Lubomírovi Kostelkovi, Martě Kubišové či Marii Drahokoupilové) a Českým rozhlasem (například úvahová Dobrá jitra, Noční Mikrofórum, Glosy v ČR Dvojka, Nedělní siesta v ČR Regina).