Fredrik Backman v knize Úzkosti a jejich lidé čtenáře nudí, predikce Tonyho Judta týkající se sjednocující se Evropy usvědčil čas z omylu a Karel Poláček si v románu Okresní město dělal legraci, aby nemusel plakat.
Fredrik Backman: Úzkosti a jejich lidé (Host 2020/ překlad Helena Matocha)
Začíná to seversky kriminálně, ale nedoporučuji na to skočit. Autor (1981) si spíš hraje a spoléhá na to, že po úspěchu svých předcházejících knih má čtenáře na lopatě. Jenže fórky se časem omrzí a dominovat začíná psychologie, což oslabuje akční vrstvu vyprávění. Z textu stále výrazněji začínají vystrkovat růžky Backmanovy svévolnosti, a pokud se nechcete dovídat něco o současném způsobu života ve Švédsku, začnete se nudit. Jedna z autorových rozverností hned na první straně zní: „Tohle je příběh o lecčem, hlavně však o blbcích.“ Načechraný styl vypadá i takto: „Přijde jaro. Vždycky si nás nakonec najde.“ Ale pozor, postavy se tu potácejí na pokraji sebevražd a některé je dokonce i pášou. Globalizovaná doba je prostě náročná i v blahobytných zemích.
Tony Judt: Velká iluze? Esej o Evropě (Prostor 2020/ překlad Martin Pokorný)
Autor (1948–2010) patřil k vlivným veřejným intelektuálům v anglosaském prostoru, jeho historické knihy a eseje se řadí stále k povzbuzující četbě. Tato kniha přemýšlí o vzniku, současnosti a budoucnosti Evropské unie a hlavní její problém spočívá v tom, že její současností je rok 1996, kdy vyšla anglicky. Judtovy soudy o povaze sjednocování poválečné Evropy znějí věrohodně, ovšem na místech, kde se pokouší o predikci, ho doba o čtyřiadvacet let mladší usvědčuje z omylu. Týká se to například postoje k přijetí postkomunistických zemí nebo fungování schengenského prostoru. Při četbě si člověk uvědomí, jak zrádné je pokoušet se o prognózy týkající se vývoje lidských společenství, i když jste duch jiskřivý a fundovaný. Také proto jde o zkušenost poučnou. Realita Evropské unie je lepší než její pověst.
Karel Poláček: Okresní město (Leda 2015)
Zasteskne-li se vám po kousku malicherného českého teplíčka, vnořte se do tohoto románového světa. Klasik (1892–1945) vydal Okresní město v roce 1936 a zahájil jím proponovanou pentalogii těžící z atmosféry rodného Rychnova nad Kněžnou. Zde se ocitáme v době před první světovou válkou. Tam, kde Švejk začíná, tento román končí, tedy v okamžiku atentátu na následníka trůnu v Sarajevu. Poláček si dělá legraci, aby nemusel plakat. Román můžete číst rovněž jako svérázný příspěvek k historii českého antisemitismu, jenž kupodivu nevyvanul s veřejných debat ani po uplynutí dalšího století. Některé věci jsou zkrátka nadčasové, jako když se sejde poslanec s knězem: „Pochichtávali se oním třaslavým, úlisným smíchem, jímž si vzdávají poctu hodnostáři. Nemohli se rozloučit, neboť žádný se nemohl odhodlat, aby pustil ruku toho druhého; i oddávali se drahnou dobu mečivému, rozpačitému smíchu.“ Hýkání nic nestojí, aspoň nemusíte mluvit – prazáklad televizní zábavy.
