Před lety, kdy se koronavirus v Číně ještě dávno nevyvíjel, jistý pražský taxikář, s mocným břichem otlačeným od volantu, nabral na štaflu františkánského mnicha.

„K Panně Marii Sněžný, na Jungmaňák?“ typl si bodrý taxidriver. Měl starou Octavii, ale uvnitř láskyplně vymazlenou, s osvěžovačem Speed Bubble Gum. „Proč ne…“ odpověděl neurčitě františkán a opatrně se usadil, aby se mu opasek z provazu nezamotal do řadící páky.

Taxikář oskenoval zákazníka zkušeným pohledem: byl to starší štíhlý muž v hnědé kutně s ušlechtilou tváří a chytrým pohledem zpoza šedivějícího, po stranách mírně vzhůru zahnutého obočí. „Už jsem vozil všelijaký klioše, ale frátera ještě ne,“ pronesl drožkář srdečně. „Berete platební karty?“ zeptal se františkán. „Jasně, už dávno, šéfe. Vy jste byl asi dlouho zavřenej někde v klášteře, že jo?“ vstřícně se usmíval tlouštík.

Františkán se díval okénkem a zvědavě pozoroval hemejření na chodnících. Ta poznámka ho ale viditelně pobavila. Taxikář pasažéra při jízdě po očku pozoroval a čelo na jeho kulatém obličeji se krabatilo, jak jeho majitel o něčem usilovně přemítal. Po chvíli se odhodlal: „Helejte se, pane… mnich, já vás odněkaď znám. Z kostela ne, tam nechodím. Ale zaboha – pardon, že si beru do huby jméno vašeho šéfa – si nemůžu vzpomenout vodkud. A že mám na ksichtíky docela paměť…“

Františkán, aniž by odtrhl oči od provozu na ulici, mlčky pokrčil rameny. „Na co stojí támhleta fronta?“ zeptal se. Taxikář zkopíroval jeho pohled, pak se k tomu Františkovi z Assisi vrátil. „Vyhlášená pražská zmrzlinárna, šéfe. Furt narváno až na chodník…“ „Dříve se stávaly fronty na knihy,“ poznamenal hnědokutnáč. Taxikář se srdečně zachechtal. „Tak to už jste tady vopravdu hodně dlouho nebyl, pane! Dneska nikdo moc nečte, všichni akorát koukaj do chytrejch penálů...“ Na nechápavý pohled františkána dodal: „Tak říká mobilu můj deváťák…“

Po poznámce o knihách se v taxikářově hlavě jako by rozsvítilo, zeptal se pasažéra: „Nejste vy náhodou spisovatel? Já mám pocit, že jsem vás viděl na záložce ňáký knihy…“ Na pasažérovi bylo vidět, že mu otázka není příjemná. Zavrtěl hlavou nad kapucou: „Spisovatel? Ne, to nejsem.“

Taxikář se zatvářil nedůvěřivě. „Já totiž…možná na to nevypadám… ale já hodně čtu, víte.“ „To je chválihodné.“ „A taky…vám to přece můžu svěřit, ste zpovědník jistě. Já totiž sám… trochu píšu.“ Františkán odvrátil zrak od hlučícího davu, toto ho zaujalo. „Ano? A co píšete, prosím?“

Taxikář se kapku stydlivě zavrtěl velkým zadkem na kuličkovém sedadle a pak spustil, jak když odšpuntuje vanu: „No víte…já tady v dročce zažiju takovejch příběhů, takovejch lidskejch vosudů, kalamit a komedií, že by to nezpracoval ani Balzac. Doma to není komu vyprávět, páč tam mě už kromě čuby nikdo neposlouchá, tak to sázím do románů…“

Františkán se zaujetím naslouchal. „A kolik jste toho už napsal?“ zeptal se. „Moc ne, pane, dyť já jezdím vod nevidím do nevidím. Ale pár kousků zamčenejch ve skříni už mám.“ „Pár kousků?“ „No, románů myslím. Asi tak vosum…“

Na digitálním taxametru nehlučně naskakovala červená čísla. Pak se drožkář znovu, už trochu agresivně, zeptal: „Krucifix… pardon, že kleju, ale vy určitě jste spisovatel, ne že ne, akorát, že já si v tý svý vepřový hlavě nemůžu vzpomenout, kterej z těch šrajbrů jste, himlhergot! Pardon…“

Františkán vystoupil už u Národního divadla, s tím, že se projde. Zaplatil zlatou kartou a slušně se rozloučil. Řidič taxi zíral, jak se jeho hnědá kutana proplétá šedivým davem, zíral, usilovně přemítaje, až za ním začali zuřivě troubit další řidiči.

 --- 

Taxikář, natažený večer doma na pohovce, chlazené pšeničné na dosah, brouzdal po netu. V záplavě zpráv na něj vyskočilo, že v Praze se inkognito a v převleku (což bývávalo jejím občasným zvykem) nakrátko objevila slavná francouzská celebrita českého původu, přičemž noticku doprovázela i její fotografie – byl to sám Mistr Milan Kundera.

Taxikář by si nejraději vrazil pár facek, že nepoznal svého odpoledního zákazníka.

Zákazníka a taky – kolegu spisovatele.