Po třinácti letech se na trhu objevila rozšířená verze obsáhlé a s krajním zaujetím psané knihy Jiřího Zachariáše (*1940) Stoletý hoch od Bobří řeky, jejíž autor (mj. signatář Charty 77) během svého života opakovaně spolupracoval s Jaroslavem Foglarem (1907–1999).
Od prvního vydání (2007) přišli badatelé se spoustami nových detailů z Foglarova života a tato fakta byla mezi roky 2009 a 2018 shrnován tzv. Sborníky nezávislých foglarovců, mezi kteréžto „foglarovce“ se hrdě vřadil i právě Jiří „Pedro“ Zachariáš (Pedro je jeho skautskou přezdívkou). Ledacos ze zmíněných (devíti) sborníků teď ustavilo kapitolu Poznámky k indexům, ale různá data jsou zpřesněna a doplněna i v celém textu.
Spoluautor svazku Jiří Stegbauer oproti tomu kriticky vypustil svou ne již ve všem aktuální závěrečnou stať A co my, tvé děti, Jestřábe? a nahradil ji kapitolou Orientační data v životě Jaroslava Foglara a hutným spisovatelovým medailonem.
Inovace se navíc dotkla fotografického fondu, a to například i v kapitole o ženách, jejichž vliv na Foglara byl „poněkud“ výraznější. Jak už dnes víme, nebyly to vedle pozoruhodné matky Marie ani zdaleka jen jeho lásky Jiřina Kalousová, Božena Voldřichová, Květa Žaludová (kolegyně to z Melantrichu), Milada Matulová (kolegyně to z redakce Vpředu) či zpěvačka Libuše Mincová.
Možná však nejsou tyto dodatečné sondy do Foglarova soukromí přece jen tím nejpodstatnějším, a tak někoho zaujmou spíše přesné reálie okolo situace skautského tábora na řece Chvojnici (1940). Byla či nebyla tam tehdy vztyčována protektorátní vlajka? Nu, a jak dlouho ten podivný tábor (zvaný Tábor psanců) vlastně trval?
Původně měl samozřejmě trvat měsíc, anebo téměř celý měsíc, ale to mu nebylo dáno a proběhl od 1. do 11. července 1940. První červencový den připadal na pondělí, a jak je skautským zvykem, budování tábora začalo již o víkendu předtím. A 11. července proběhl poslední normální den. I když... Celý normální nebyl. V poledne Foglar obdržel hned dva dopisy s pokyny k rozpuštění tábora. Vláda táboření zapovídala: jaká to škoda, právě se měla rozběhnout táborová olympiáda.
Bohužel na ni nedošlo a zlá novina byla ohlášena okolo šesté večer, během nástupu. Začalo se balit, přenášely se zásoby. A nazítří, tedy v pátek, začali „Hoši od Bobří řeky“ tábor i bourat. Jinak to nešlo.
Moravu opustili ještě v sobotu a v neděli dorazili do ranní a pro Foglara v tu chvíli nevýslovně „nudné“ Prahy. Kvůli protektorátním úřadům už cestovali v civilu, tedy nikoli v krojích, a jak si k tomu tehdy Foglar poznamenal, „jako trempíci“.
Buď do 9. července anebo do následujícího dne (to se právě neví) vlála přitom nad táborem oddílová vlajka. V jednom z těch dní ale už Foglar vyslal jistého Nikolaje Zlochu do Brna, aby – přece jen – koupil prapor protektorátní. Stalo se, peníze byly zaplaceny a Zlocha se vrátil. Podle všeho ale tato nová vlajka nikdy vyvěšena nebyla...
Zajímavou kapitolou je ovšem i totální Foglarův rozchod s časopisem Junák a „junáky“ vůbec roku 1946. A ať si již o věci myslíme cokoli, není tu zřejmě sporu, že ho do Vpředu odlákaly peníze. Lepší nabídka. A skauti, anebo tedy mnozí, mu to již nikdy neodpustili. Znovu se to projevilo například v roce 1968, kdy byla kritizována Burianova obálka Hochů od Bobří řeky, na které si dva hrdinové autorových snů nepodávají po skautsku levice, nýbrž pravice.
A Rikitan navíc má za pasem zcela skauty zapovězenou dýku! Nu, a po skautských krojích... taky ni tuchy. Mnozí funkcionáři zuřili. A roku 1968 Foglar – po jistém váhání – odmítl post šéfradaktora časopisu Skaut-Junák.
Když už jsme užili slova „foglarovec“, připomeňme i slovo „foglaring“, které patrně vzniklo roku 1955 a s pejorativním přídechem. Dnes už je chápáno jinak, ale tehdy znamenalo skauting oproštěný od vší skautské ideologie, skauting krajně relativizovaný a činící kompromis se stávajícím státním režimem...
Připomeňme už jen, že roku 2017 obdržel Jaroslav Foglar od Miloše Zemana posmrtně medaili toho nejvyššího stupně „za zásluhy o stát v oblasti umění“.
Jiří Pedro Zachariáš: Stoletý hoch od Bobří řeky. První doplněné vydání. Spoluautor, editor a tvůrce návrhu původní obálky Jiří Stegbauer. Malé zamyšlení před začátkem knihy napsal „foglarovec“ Petr Vyleta. Vydalo (opět) Nakladatelství Ostrov. Praha 2020. 416 stran.
