„Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější,“píše o pobytech Goetha v českých lázních Richard Friedenthal. A samotný Goethe ve románě Spřízněni volbou popisuje, co všechno muselo v takových kruzích proběhnout, aby byl počat legitimní potomek.

Richard Friedenthal: Goethe (Odeon 1973/ překlad Rudolf Toman)

Sedmisetstránkovou monografii jsem louskal před téměř půl stoletím s užitkem skromným. Nynější čas odkázanosti do privatissima vybídl k repetici a na ozvučné desce paměti začal rýsovat nové čáry souvislostí, zkušenosti jiné letité četby se spojovaly podle nových siločar a Friedenthalovo panorama doby strhovalo svou bohatě zalidněnou plasticitou. Prostředí Karlových Varů a Mariánských Lázní se rozžilo v evropském kontextu. „Každý zná každého, je to uzavřená společnost. Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější. Na plesech se tančí polská polonéza, při níž pochoduje i tajný rada von Goethe a přívětivě vysílá svoje pozdravy známým kráskám. Večer hrají pánové vysoko a směle; dokonce císařský lázeňský komisař kníže Lobkovic prohraje jednou svou elegantní ekvipáž i s koňmi. Hosté podnikají výlety do okolí, navštíví továrnu na porcelán, brusiče skla, u nichž si objednají oblíbené české sklenky a pohledy na lázně a dovedně proplétanými písmeny, která mají vztah k jednomu z mnoha ‚házení očkem‘.“ Goethe navštívil Vary dvanáctkrát, naposledy roku 1820. A někde mezi tím hřměly Evropou taky napoleonské války. A nepovšimnut zvedal hlavu český národ.

Johann Wolfgang Goethe: Spříznění volbou (Práce 1974/ překlad E. A. Saudek)

Manželské soužití ve čtyřúhelníku. Tohle muselo proběhnout, aby byl počat legitimní potomek: „Tu se pak tím raději utekla k slzám, čím vzácněji to dělala. Vrhla se na pohovku a oddala se zcela svému bolu. Eduard opět se nemohl odtrhnout od jejích dveří; zabušil ještě jednou, pak potřetí poněkud hlasitěji, takže to Charlotta v nočním tichu zcela zřetelně zaslechla a polekaně vyskočila. Její první myšlenka byla, že to může, že to musí být setník; druhá, že to je nemožné! Řekla si, že to byl klam; ale zaslechla zabušení, přála si, bála se, že je zaslechla. Vrátila se do ložnice a přistoupila tiše k tapetovým dveřím. Plísnila se za svou bázlivost: ,Možná, že baronesa něco potřebuje!‘ řekla si a zvolala klidně a pevným hlasem: ,Je tu někdo?‘ Tichý hlas jí odpověděl: ,Já to jsem!‘ ,Kdo?‘ odvětila Charlotta, která nepoznala, čí to byl hlas. Pro ni stál za dveřmi setník. Poněkud hlasitěji zaznělo jí v odpověď: ,Eduard!‘ Otevřela a její manžel stál před ní. Pozdravil ji žertem. Podařilo se jí pokračovat týmž tónem. Zaobalil svou záhadnou návštěvu do záhadných vysvětlení. ,Ale hlavní důvod, proč přicházím,‘ řekl nakonec, ,přiznám se ti, je: Učinil jsem slavný slib, že ještě dnes večer políbím tvůj střevíček.‘“ Ach jo.

Karel Šiktanc: Adam a Eva (Československý spisovatel 1968)

Modlitba k bohyni paměti a šest dní tvoření světa. „Je hltavo./ Bagounci v houfu cpou se z páry/ a vyžlatům je mdlivo z par./ A pár a pár se páří vstoje./ Neb není času na požár./ Je třeštivo.“ Mám rád tuto Šiktancovu sekvenční lapidárnost a potěškavé braní slov, jako by zamyšleně házel hroudy na rakev, pokaždé to zaduní a ozvěna rozechvívá povětří. Z bible destilovaná kosmogonie lásky kráčí džunglí světa bez sentimentu, drsně kloubí rostliny, živou zvěř až po lidi. A co dnes bolí nejvíc? Ta nerezignovaná vážnost, s jakou se bere poezie a kultura vůbec. „Lůzy smí slepnout./ Múzy ne!/ Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“ Půl století starý příkaz, jako by dnes nikdo neslyšel, a těch, kdo se vrhají na bezhlavé stádo, je den ze dne víc.