Francouzská spisovatelka Anne Delaflotte Mehdevi strávila sedmnáct let v Praze, kde spolu s americkým manželem provozovala mezinárodní knihkupectví U Knihomola. Ve svém sedmém románu Divadlo světla (Argo, přeložila Danuše Navrátilová, ukázku si můžete přečíst ZDE) se zabývá příběhem Slávka Sýkory, který se v Praze a v Kuksu 18. století věnuje osvětlování tehdejších divadel. Stavovské divadlo, Nosticovo divadlo, Šporkovo divadlo… protestanti, katolíci a Židé; román nasvěcuje poněkud opomíjený úsek českých dějin. Divadlo světla vyšlo nejprve francouzsky. 

Má ten Slávkův příběh něco společného s vaším pobytem v Praze?

Chtěla jsem si trochu přivlastnit českou historii, abych lépe porozuměla tomu, kde jsem žila celou první část svého dospělého života a kde se narodily mé děti.

Projevila se ta zkušenost nějak v jejich životě?

Mé tři syny to nezměnilo, ani nemohlo. Narodili se tady, žili tady celé své dětství a ještě později. Pravidelně se sem vracejí. Jeden z nich tady znovu po nějaké době žije. Jsou to Pražané a zároveň Franko-Američané, to je jejich identita. 

Jak vás vlastně napadl ten Slávkův příběh? Nebo je to spíše příběh města? Příběh divadla? 

Zkusila jsem přemýšlet nad celou českou historií, nad tím, co tuto zemi vytváří. Zdálo se mi, že Praha, stejně jako český jazyk, jsou očividně dvě pevné kotvy její identity. Proto ten román musel být ukotvený v Praze. Sedmnácté století bylo stoletím hrůz, v devatenáctém století, tam se vyjádřila moderní česká identita. Řekla jsem si, že bych se mohla vydat na projížďku osmnáctým stoletím. Tehdy se očividně hrálo o všechno.

Hned jsem si představila, že Slávek by se mohl zabývat tím, že by osvětloval divadelní představení. Možná mě to napadlo, protože Češi si představují nejen sedmnácté století, ale také osmnácté století jako století stínů. Abych ty stíny zahnala, představila jsem si, že Slávek bude jakýmsi sochařem světla.

Je osobnost Slávka Sýkory vymyšlená? Nebo je inspirovaná někým skutečným?

Je úplně fiktivní. Chtěla jsem, aby byl půvabný. Aby něco vyzařoval. A aby to byl mrzák… Pardon.

Přes svůj handicap ale začne pracovat v divadle, stará se o světlo. Pro váš román je důležitý fenomén světla – světla jako divadelního osvětlení, ale i světla intelektuálního. Fascinuje vás doba osvícenství?

Nefascinuje, ale tato naše evropská tradice je mi blízká. Na druhou stranu, nejsem bez sebe z eura, nepodporuji všechny naše zkušenosti, jak bych mohla? Evropané ve velké míře vytěžili z naší civilizace to temné, ovšem osvícenství, to je její světlá stránka.

V čem?

Evropa osvícenství, to je kontinent, kde se život podrobuje zkoumání. Tak ji definoval Patočka, o tom snil. V osmnáctém století spolu intelektuálové, vědci a lidé u moci vášnivě komunikovali, vyměňovali si názory z jedné země do druhé. Znalosti se šířily celou společností tehdejší doby, ve Francii například prostřednictvím Diderotovy a d´Alembertovy encyklopedie.

Myslel jsem právě na osvícenství jako na dobu racionality (i hrabě Špork v románu vystupuje jako racionalista). Je pro vás dnešní Evropská unie dědicem osvícenců?

Racionalita, která určuje úsudek, jistě, tento přístup je v osvícenství ten hlavní. Mám ale strach, že EU vlastně pro nás pro všechny znamená, že jsme dědictví tohoto přístupu ztratili. Na druhou stranu, stačilo by několik mužů a žen s dobrou vůlí, morálně a intelektuálně důvěryhodných, kteří by dokázali připomenout základy, tedy základy Václava Havla, Simone Veilové, Hannah Arendtové, v jejich různých podobách, aby je oživili. Je třeba, aby se znovu vynořily autority, jako jsou ty, které jsem připomněla. Pak se dokážeme společně pohnout kupředu.

Jak by takový pohyb vpřed mohl vypadat?

Dnes je třeba pokračovat v osvícenství, ale bezpochyby se méně zaměřovat na Evropu. To je dnes to „přirozené“, v měřítku světa, pro nějž musíme najít řešení. K tomu potřebujeme zralé občany, kteří nepletou dohromady emancipaci s hloupou a šílenou destrukcí, kteří jsou schopni myslet na vzdálenou budoucnost. Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální, politická proměna. Aby bylo možné dál žít v demokraciích, kde se respektují práva minorit, nebo kde se v digitalizovaném světě zachovává svoboda jednotlivců.

O radikální změnu se svým způsobem pokouší hnutí žlutých vest.

Vy byste chtěl spojovat osvícenství se žlutými vestami? Určitá podobnost tu existuje, bezpochyby v síle hnutí, v radikalitě požadavků, jak změnit skutečnost. Hnutí žlutých vest vyjadřuje v podstatě velmi racionální požadavky, jako by opakovalo nároky osvícenství, například že společnost by měla pomoci chudým pracujícím. Pokud věříme, že jsme demokracie, zdá se to být velice legitimní a koherentní požadavek. Ovšem další požadavky toho hnutí mají podle mě k racionalitě a toleranci, a tedy k osvícenství, velmi daleko.

Máte k divadlu obecně a zvláště k baroknímu divadlu nějaký vztah?

K divadlu? Po pravdě vlastně nevím, proč se k němu vždy dostanu. Víc mých románů se tím nebo oním způsobem vztahuje k nějakému divadelníkovi. Vytvořila jsem dokonce postavu, která je návrhářem divadelních opon a na konci svého života modeluje, vyrábí miniaturní divadla. Možná pro mě román znamená něco jako divadelní scénu.

Jaká je proporce fikce a reality ve vašem popisu historie pražských divadel a divadla na Šporkově Kuksu?

Co se týká doby Šporkova divadla, opírala jsem se o práce amerického muzikologa Daniela Freemana. Ohledně Stavovského a Nosticova divadla jsem použila různé zdroje, ze kterých jsem vytěžila všechny ty konkrétní informace. Doufám, že jsem se někde nedopustila přešlapu. Jsem si jistá, že pokud se to stalo, laskaví čtenáři mě na to upozorní.

Lze váš román číst jako oslavu vzdělanosti, knih a divadla?

Ano. Slávek stráví hodně času tím, že se snaží zapamatovat si všechno, do čeho ho zasvěcuje jeho učitel, otec František, obdivovatel „kacíře“ Komenského během sedmi let, kdy má na starosti tento úkol. 

Můj román, doufám, také nabízí způsob, jak vnímat hudbu. Ale také je poctou věrné lásce, přátelství, i lásce, která trvá příliš krátce. Takhle Slávek totiž prožívá to, co má před očima. Slávek je čestný člověk, který si uvědomuje relativitu, komplexnost věcí, vysvětluje nám je, zpochybňuje, a pořád si udržuje svůj humor, přes všechny zkoušky. Není si jistý ničím. Kromě toho, že jeho město trvá věčně.

Ve vašem románu jsou i zmínky o příběhu Šimona Abelese, židovského chlapce, který byl podle legendy zavražděn svým otcem kvůli příklonu ke křesťanství. Víte o pochybnostech, jež doprovázejí ten příběh? Pravděpodobně šlo spíše o propagandistické zneužití práva…

Když si vezmu, jak antisemitské bylo tehdejší prostředí a nakolik toužila mocná katolická církev po mučednících, naprosto by mě nepřekvapilo, kdyby právo přišlo v tomto případě zkrátka. 

V románu také popisujete rozdělení tehdejší společnosti na katolíky a protestanty. Existuje něco podobného v současné Francii? Vnímám správně, že váš román fandí překonávání rozdílů, nejen těch náboženských?

Ano, pro mě je priorita všechno, co napomáhá tomu, aby život zůstal životem a aby byl ještě lepší. A tenhle můj sklon se přirozeně projevuje v mých románech.

A Francie? Její náboženské rozdělení? Rozdělení na protestanty a katolíky je mi velmi vzdálené. Jsem ateistka, pocházím z regionu, který vnímám jako docela pohanský (z Burgundska, pozn. MT). Žena z Alsaska nebo z Vendée by se na to určitě dívala jinak. Víte ale, že ve Francii právě probíhá velmi aktuální debata, která nás rozděluje, a ta se týká soužití islámu se světským prostředím. Světský stát je přitom pro naši republiku opravdu to zásadní. 

Autor je spisovatel.

Anne Delaflotte Mehdevi (*1967, Auxerre v Burgundsku) vystudovala mezi-národní právo a diplomacii v Paříži. V New Yorku se seznámila se svým manželem, budoucím spisovatelem Alexanderem Mehdevim. V roce 1993 se za ním přestěhovala do Prahy, kde v roce 1994 otevřeli knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Porodila tu a vychovala tři syny, kteří vyrůstali v Praze a navštěvovali české školy. První její román La relieuse du gué vyšel v roce 2008 a v roce 2011 ve slovenském překladu s názvem Knihárka z Bergeracu. Z korespondence, kterou si vyměňovala s kamarádkou, českou spisovatelkou Lenkou Horňákovou-Civade, provdanou za Francouze a žijící v Provence, vznikla kniha, kterou v češtině vydalo v roce 2013 nakladatelství Lidové noviny. V roce 2011 se s rodinou přestěhovala do města Manosque v Provence.