Přikázáni k domácímu pobytu začínají mít čtenáři problém. Knihovny zavřené, knihkupectví pod zámkem, sousedi se s nimi odmítají bavit, natož jim půjčovat knihy. A o čtečkách a kompjúterech se fajnšmekrům na beletrii radši ani nezmiňujte. Pochybovači o smyslu domácích biblioték dostávají v těchto týdnech za vyučenou.

Kdo se zkrátka nechce nechat odírat internetovými prodejci knih, stojí před svými policemi literatury a hledá, jestli všechny ty svazky už skutečně přečetl. Listuje v paměti a nad jednotlivými tituly se mu vybavují situace, ve kterých nebo při kterých je měl v ruce poprvé, kdy je četl a co mu z četby utkvělo. Bere ty emocionální značky na trase svého života do rukou, nalistuje první stránku a už ho to nepouští.

Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky (Československý spisovatel 1965)

Tahle novela má štěstí, že je napsaná česky. Hrabal měl smůlu, že je napsaná česky, protože kdyby byla napsaná anglicky, dostal by za ni Nobelovku. Ve skutečnosti však nemohly být Ostře sledované vlaky stvořeny něčím jiným než češtinou. Míza jejich vět je z Polabí a jen v našich krajích se ví, že výpravčí Hubička znamená taky polibek a že elév Hrma je Venušin pahorek. Kde jinde se dalo tak rozkošnicky tetelit v nadávkách (to prase jedno huňatý, vepřový, ta hyéna skvrnitá, inspektorská zahrádka je v prdeli) než v oficínách malých nádraží, která už vzala za své? Poprvé jsem tento svazeček z úžasné edice Život kolem nás slupnul v patnácti letech. Repríza v koronavirové klauzuře potvrdila nadšení někdejšího puberťáka.

Ivan Vyskočil: Malé hry (Mladá fronta 1967)

Takhle se v Čechách skutečně psávalo. Vyskočil (1929–2019) tak ovšem nejen psal, ale taky četl, přednášel a hrál. Jeho variantní historky se nechávaly unášet mluvenou řečí a větvily se po způsobu delty Dunaje. Sám na sobě jako by zkoušel, kam ho hlava donese, co mozek unese, kdy potká svůj obraz a kdy se s ním v očích okolí rozejde. Vzrušovala ho otázka identity, a to nejen člověka, ale také vyprávěného příběhu a koneckonců žitého života. Odmítal přijímat předem napsané a fixované party na jevišti a svou kreativitou vznášel tehdy zřetelně pociťovaný a chápaný nárok, aby i širší dobový společenský kontext zůstával otevřený, aby se osvobodil z rigidity. A ještě jedno interesantní faktum: „A ještě pro ten celek a úplnost a taky pro zajímavost bych dodal, že z téhle mé povídky (Návštěva čili návštěva) pro jeviště vznikla za mé roční spolupráce hra Zahradní slavnost.“ Tu máš, čerte, kropáč!

Milena Slavická: Ona (Torst 2018)

S touto knihou jsem vyklouzl z Městské knihovny těsně předtím, než ji zavřeli. Zaujala mě v regále proto, že jsem před časem s příjemným překvapením přečetl od Slavické román Hagibor. Tady se autorka pokouší v povídkách akcentovat vnitřní svět hrdinek, které se jako vedlejší postavy vyskytly v textech Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Motiv takového konceptu není úplně jasně ohraničen, pokud nebudeme chtít přistoupit na to, že mužský a ženský pohled na svět se liší, a že tedy mají pravdu ti, kdo liší literaturu na mužskou a ženskou. Jako každý koncept poněkud suché, ale jako intelektuální hra to slušně obstojí.