Pátek je na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary požehnáním. Hodně lidí ještě nepřijelo, takže jsou sály poloprázdné a můžete vidět více snímků než v kterýkoliv jiný den. Autor těchto řádek tím byl potěšen, ovšem ze zhlédnutých filmů nějakou velikou radost neměl.
Film Koko-di koko-da (režie Johannes Nyholm, 2019, Švédsko / Dánsko) slibuje zážitek lidem, kteří mají smysl pro zvrácený humor. Mladá dvojice jede stanovat a když se nad ránem vzbudí, začne je terorizovat groteskní trojice, která je nakonec zabije. A to se děje dokola a dokola...
Tenhle film je něco jako psychotická verze slavné komedie Na hromnice o den více. A také verze nízkorozpočtová - nemohu si pomoc, ale úporná snaha hlavního mužského hrdiny jet pod stan je pochopitelná, jen pokud dostal od režiséra pokyn: peníze máme jen na auto, stan, psa, kočku a nůž. Problémem tohoto filmu je fakt, že jeho "zvrácený humor" není ani nijak humorný a ani zvrácený.
Celý nápad není úplně špatný, páru se zhmotňuje trauma ze ztráty dítěte, ale Nyholm zkrátka není David Lynch. Opakování scén je po nějaké době prostě únavné, protože se mezi tím vlastně nic neděje. Místo aby každý návrat do výchozího bodu přinesl nějaký hlubší vhled do života páru, sledujeme je při rutinních činnostech, které slouží jen jako předehra k dalšímu masakru. Tenhle příběh by agent Cooper z Městečka Twin Peaks vyřešil za tři minuty.
Povídkový film Sedm důvodů k útěku (od společnosti) (režie Esteve Soler, Gerard Quinto, David Torras, 2019, Španělsko) měl být podle anotace "surrealistická hororová komedie, plná bizarních postav a ještě bizarnějších příběhů, si nebere žádné servítky". Nebudu vás napínat, takový tento film rozhodně není. Tedy až na úplně první povídku, která se naváží do mladých mužů žijících v jedné v domácnosti s rodiči. Jednou nad ránem rodiče takového losera vzbudí a začnou mu vyprávět, že je vlastně nepodařená přerušovaná soulož, které se vždycky chtěli zbavit. Opravdu bizarní, surrealistické a vhodné pro milovníky černého humoru.
No a po této povídce můžete z kina s klidem odejít, protože už o nic nepřijdete (pro vytrvalce možná snad ještě doporučím povídku o tom, jak si nikdo nemůže vzpomenout, co následuje po čísle 6). Další scénky se zabývají potížemi současného kapitalismu (drahé hypotéky na byt, levná námezdní práce) a společenských vztahů (genderová problematika) a jde až na drobné výjimky o agitky jak z nějakého volebního klipu ultralevicových aktivistů. Scénář: Lenin, kamera Trocký.
Polský film Carte Blanche (režie Jacek Lusiński, 2015, Polsko) byl podle anotace natočen na základě skutečného příběhu. Tedy skutečného... Příběh postupně slepnoucího středoškolského profesora, který se snaží svůj handicap utajit, bylo totiž třeba poněkud "vytunit". Protože natočte dramaticky peripetie muže, o kterém se ví, že má potíže se zrakem a který sice zhoršení vidění skrývá, ale celá škola to o něm tak nějak tuší... A vlastně s ním všichni soucítí a snaží se mu pomáhat. To by bylo tak nudné... Proto je třeba všechno přiostřit, i kdyby to z filmu udělalo pohádku. Potíž je, že Andrzej Chyra je bezpochyby skvělý herec a díky němu celý film tak nějak drží pohromadě, nicméně mnohé dějové peripetie jsou více než zvláštní. Už tedy sama výchozí situace, kdy charismatický Chyra, kterému se ženy v tomto filmu téměř vrhají k nohám, bydlí ve svých 45 letech s matkou, je obtížně uvěřitelná.
V tomto "univerzálním poselství o důležitosti životní odvahy a pevného přátelství" se přítel hlavního hrdiny málem rozvede, protože mu často jezdí pomáhat, ale slíbil, že to ženě neřekne, takže ho ona podezřívá ze záletů. To je prostě úplně jako ze života. Kupte si třeba časopis Chvilka pro tebe, tam je takových příběhů třináct do tuctu.
Ve Varech se vážně nevyplatí číst anotace filmů. Protože film Dafne (režie Federico Bondi, 2019, Itálie) má být o mladé dívce s Downovým syndromem, která je po smrti matky "připravená truchlit, ale zároveň cítí, že se musí postarat o otce, jenž je bez manželky ztracený. S přímočarou razancí se ujímá role toho rozumnějšího z nesourodé dvojice a začíná tak oba uzdravovat…" Já tedy viděl jednu hysterickou dívku, která psychicky terorizuje svého otce, který jí je za to vděčen.
Představuji si, že tento film vznikal tak, že režisér našel ženu s Downovým syndromem, která byla určitým způsobem bezprostředně okouzlující a ještě docela obstojně hrála. A tak se rozhodl vytvořit jí příběh "šitý na tělo". Jenže kamera je zlá věc: může vysněné příběhy ukázat úplně jinak, než tvůrce zamýšlel. A tak je ve filmu jen jedna opravdu dojemná scéna, ačkoliv se nás režisér snaží přesvědčit o opaku, a to když otce a syna přijedou utěšit jejich příbuzní. Je tichá, dojemná a vžene vám slzy do očí. No a ve zbytku filmu můžete přemýšlet, proč je hlavní postava tolik nesympatická a kolik je ve filmu vystřižených scén (a nebo prostě jen se tvůrcům nechtělo načaté příběhové linie dokončovat).
