V listopadu Národní muzeum otevře výstavu u příležitosti 400 let bitvy na Bílé hoře. Událost, které předcházela defenestrace – vyhození místodržících z okna Pražského hradu, je v českých dějinách považována za důležitý milník a někdy též dělicí čáru historie zemí Koruny české, kde od té doby už nic nebylo jako dřív… Výstava tak připomene pohnutý osud nejednoho protestanského emigranta či vzestup jiných osobností, pro něž byla nová doba také novou příležitostí.
Exhibice znovu oživí i další dějinné mezníky – například popravu takzvaných 27 českých pánů na Staroměstském náměstí katem Mydlářem, jehož účetní doklad za exekuci hodlá Národní muzeum vystavit, nebo stržení mariánského sloupu roku 1918 rozběsněným davem jakožto symbol konce habsburské monarchie. Právě uražená hlava Panny Marie, jež je po celý rok deponována v lapidáriu Národního muzea, se stane středobodem důležitého tématu výstavy, jakým je druhý život Bílé hory ve 400leté historii po bitvě.
Právě „bělohorské motivy“ byly vděčným námětem pro řadu divadelních a později filmových zpracování nebo literárních děl. V této souvislosti je nutné připomenout, že díla se neomezovala pouze na zobrazení samotné bitvy, ale i dramatické dějinné prožitky jí předcházející a konsekvence času následujícího, například již výše zmíněná poprava, konfiskace majetku protestantské elity, násilná rekatolizace atp. Téma bitvy na Bílé hoře je tradičně považováno jako souboj dvou znesvářených stran – katolíků a protestantů, což do určité míry nepochybně je. Autoři výstavy však chtějí upozornit na fakt, že bitva jako taková zapadá do evropského kontextu třicetileté války, kdy se koalice uzavíraly především podle mocenského klíče nikoliv z hlediska náboženského.
Obecně je období po Bílé hoře vykládáno po vzoru Aloise Jiráska jako doba temna. Toto tvrzení se ale nedá přijímat bez výhrad, protože v pozdějším 17., 18. i následně 19. století panuje velký vzestup kultury a umění a vznikají velice hodnotná a kvalitní umělecká díla, která jsou nepochybně obrazem tehdejší doby. Výstava tedy představí i autentické předměty, jako jsou půvabné kamnové kachle se zobrazením vojáků, kameninové holby, okenní terče s emailovou výzdobou či dobové olejomalby a figurální plastiky. Národní muzeum také spravuje obsáhlý fond historických zbraní, na jejichž vystavení se veřejnost taktéž může těšit.
Výstavní projekt se však neomezí pouze na vizuální složku, ale návštěvníci se mohou, jak je již v Národním muzeu obvyklé, připravit i na bohatý audio doprovod. Výrazným citlivým bodem výstavy bude rekonstrukce staroměstské popravy, která podle dobových záznamů trvala nekonečných pět hodin. Návštěvníci tak uslyší určitou parafrázi osudného okamžiku včetně zvuků při sbíjení lešení, jež mohli slyšet uvěznění ve Staroměstské věži v onen soudný den. Výstava tedy připomene několik osobních tragédií ve světle dějinných událostí. Perličkou exhibice bude popravčí meč kata Mydláře s vyrytými jmény popravených, který je ale falzem z 19. století. Předmět se tedy jeví zajímavým z kulturního hlediska, jako artefakt spojený s člověkem, jehož životní úděl si v dějinách našel svou vlastní hlavní roli a nemá příliš společného s konkrétní personou, která se před 400 lety ujala vykonání hrdelního trestu.
Výstavu v Národním muzeu připravuje autorský tým Michala Stehlíka spolu s kurátorkou Emou Součkovou. Přístupná bude od listopadu 2020 do jara 2021 v Nové budově Národního muzea v Praze.
