Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll.
Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947).
Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015.
Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka.
Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih.
Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937).
A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová.
Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu.
Ukázka z knihy
Opičí člověk
„Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“.
Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá.
Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová.
Kahau
Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti.
Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová.
Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran.
